Zimní den jako vymalovaný. Na nebi azuro, na zemi bílo. Sníh křupe pod nohama, všude ticho, jen sem tam se ozve ze vsi psí štěknutí. Takový krásný den, další radost mého života.

První den na rotopedu.
Za ten čas, kdy jsem na něj sedla naposledy, jsem se nějak ošoupala. Když posunu sedlo do první dírky, tluču si  koleny o zuby. O dírku výš se ocitám v pozici baletky, co nazula piškoty a právě zkouší poprvé en pointe.
Výkon teda nic moc. Tři minuty, dva kilometry a zadek mám od sedla otlačený až ke kotníkům. A o spotřebovaných kaloriích při tom šlapání do pedálů nemůže být ani řeč. Víc jich spotřebuju při vyšívání...

Foto: dva vyšité obrázky, co dlouho čekaly na paspartu a rám.

Do krmítka kromě vrabců, sýkorek, zvonků, kosů a jiné drobotiny létají také tři sojky. Kdyby se chemik při jejich pozorování nevrtěl, tak byly na fotce všechny. Takhle jen jedna co se z leknutí usadila na Frantovi Nikotínovic.

Je ráno. Sedím v křesle a upíjím čaj z oblíbeného hrníčku. Venku sněhový poprašek, svítí sluníčko. Z nějakého vzdáleného mraku sem bloudí sněhové vločky. Oknem pozoruju, jak se tiše snášejí na zem. Nad zemí jakoby si to rozmyslely, vznesou se vzhůru, udělají svoji poslední dokonalou piruetu a opět se tiše snesou k zemi, kde se uloží ke svým družkám. Nádherná, bílá, dokonalá krása. Čistá radost mého života...


A pár dnů na to ...