sobota 29. července 2017

Včera večer jsem seděla u počítače a procházela oblíbené blogy. Znáte to, začtete číst blog, na něm je odkaz na jiný  blog a tak pořád dál. A já zrovinka včera narazila na jeden, který jsem neznala. Vyzobaná slunečnice se jmenoval nebo podobně. Paní v něm psala, jak se jim ztratila kočička, které se za deset let života u nich nikdy nezatoulala. Držela se doma. Nakonec se domů vrátila, po delší době se objevila na prahu.
Vzpomínala jsem na naši Pinďu, také nešla dál než před branku a tam si zalezla pod Mazlíka. Teď je pryč skoro dva týdny. Už jsme se s ní rozloučili ale co kdyby ...
Ráno jsem otevřela Timovi pracovnu, aby mohl vylítnou ven. Celý den lítá skrz kočičí dvířka v bočním panelu vchodových dveřích. Ráno však trvá na tom, že musí ven vchodovými dveřmi. Trpělivě čeká až odemknu a udělám Sezama. Sezam tedy otevřel a koho nevidím. Na prahu se slastně protahovala Pinďa. Kožíšek vyhřátý od raního sluníčka. Znáte ten pocit, kdy vám srdce poskočí radostí, že cítíte jak vám bouchá v hrudi?
Pinďa je naprosto zdravá, kožíšek hebký, nepocuchaný. A my teď vymýšlíme příběhy, kde asi tak ty dva týdny byla...
Jsme šťastní. Opět slyšíme z patra hlasité chrápání. Na tak drobnou, křehkou kočičku chrápe jak tlupa opilých námořníků.

A zatímco Pinďa někde poznávala svět, já vyšila motýla s drobně dementním výrazem v xichtíku. Líp to nešlo.


2 komentáře:

  1. Hurá,volejte sláva.Jsem moc ráda.
    Také Naďa

    OdpovědětVymazat
  2. Díky, také Naďo. Všem se nám ulevilo.

    OdpovědětVymazat