Ráno jsme byli s pejskem na procházce kolem kravína. Vždycky ráno jdeme spolu nakrmit ptáčky, nasypu do krmítek a pak tu naši zbořeninu obejdeme. Nemít pejska na vodítku ale na provázku, mohla jsem ho pouštět jako draka. Tak foukalo. Moc se mu ten vítr nelíbil, já byla v klidu. Při mé statné postavě by mě nezdolalo ani tornádo. Tak jsem se asi potisící v životě rozhodla, že dneska už rotoped jo. Zatím jsem ve stadiu duševní přípravy. Snad to  konečně klapne.
Ani kočičí posádce se vítr venku nelíbí a tak se postupně vnutili do obýváku. Zjistila jsem, jak mazaná je Keliška. Je černá jako její máma, stejně velká, akorát nemá bílý flíček pod krkem. Zatím ji vždycky když zvenku vlezla do obýváku, prozradila její ukecanost. A fičela do předsíně. Dneska ne. Vešla, tichá jako pěna. Předstírala mazaně že je její máma. Na to že není svoje máma jsem přišla ve chvíli, kdy jsem si chtěla sednou do oblíbeného křesla a bylo obsazeno. Vyštípat se nedala. Prý mám sice velký zadek ale vejdeme se obě. Vzdala jsem to. Přece  nerozsednu chemikova miláčka.
Myslím, že jsem psychicky připravena zasednout na rotoped. Uvidíme, jestli ho nerozsednu. Držte mi palce. No vlastně, mě ne. Když bude nejhůř, sesednu. Ale rotoped přede mnou zdrhnout nemůže.