úterý 9. února 2016

Ráno jsme byli s pejskem na procházce kolem kravína. Vždycky ráno jdeme spolu nakrmit ptáčky, nasypu do krmítek a pak tu naši zbořeninu obejdeme. Nemít pejska na vodítku ale na provázku, mohla jsem ho pouštět jako draka. Tak foukalo. Moc se mu ten vítr nelíbil, já byla v klidu. Při mé statné postavě by mě nezdolalo ani tornádo. Tak jsem se asi potisící v životě rozhodla, že dneska už rotoped jo. Zatím jsem ve stadiu duševní přípravy. Snad to  konečně klapne.
Ani kočičí posádce se vítr venku nelíbí a tak se postupně vnutili do obýváku. Zjistila jsem, jak mazaná je Keliška. Je černá jako její máma, stejně velká, akorát nemá bílý flíček pod krkem. Zatím ji vždycky když zvenku vlezla do obýváku, prozradila její ukecanost. A fičela do předsíně. Dneska ne. Vešla, tichá jako pěna. Předstírala mazaně že je její máma. Na to že není svoje máma jsem přišla ve chvíli, kdy jsem si chtěla sednou do oblíbeného křesla a bylo obsazeno. Vyštípat se nedala. Prý mám sice velký zadek ale vejdeme se obě. Vzdala jsem to. Přece  nerozsednu chemikova miláčka.
Myslím, že jsem psychicky připravena zasednout na rotoped. Uvidíme, jestli ho nerozsednu. Držte mi palce. No vlastně, mě ne. Když bude nejhůř, sesednu. Ale rotoped přede mnou zdrhnout nemůže.




úterý 2. února 2016



I po roce co jsem se stal pánem tohodle baráku mi panička říká něžně Timísku. A to i přesto, že se snažím  ji téhle zdrobněliny zbavit. Pracuju na tom usilovně.
Hned na začátku jsem ji oškubal její pýchu, monsteru v jídelně. Kdo za to může, že ji umístila tak blbě, že i mě, malému pejskovi, zavazela pokaždé, co jsem se trousil okolo. A že jsem se okolo trousil často, protože k misce jsem špacíroval přes jídelnu.
Teď bydlím u pánička v pracovně a misky mám společně s kočičí posádkou pod schodama. Vždycky musím ochutnat, jestli kočičákům panička nepodstrojuje víc než mé maličkosti. Mají to docela dobré, tak jim to z misek spasu a nenechám ani šťávičku. Panička jim začala dávat misky na schody. Marná snaha. Vylezu na schody, misky sudnám čenichem dolů a pěkně spapám všechno co z nich vypadne na dlažbu a pak ještě misky dočista dočista vylížu. Panička na mě ječí že dělám binec, pániček říká, že alespoň nemusí vytírat, když to za ni dělám já. Panička na to pravidelně obrací oči v sloup a povídá, proč já si raději nevzala Pištu Huftnágla.


Pořád se mi taky domácí snaží namluvit, že to černé chlupaté je můj starší brácha. Já vím svoje. Žádný brácha. Starý nerudný dědek, co mě nemá rád, to je. Dobře jsem si prohlídl jeho tlamu zevnitř,  když mě jako štěndu chytil za hlavu a strčil si ji až do krku. Od té doby ho sice provokuju, protože vím, že stařec potřebuje trochu vzrušení a hlavně pohyb ale zatím jsem mu vždycky zdrhl. A když se mi dvakrát zdrhnout nepovedlo. byla po ruce panička, popadla zmetka za kožich, dala mu na zadek a strčila ho domů. A pak jsem ji měl jen pro sebe, chovala mě v náručí a do ouška šeptala, to je ale škaredý Čert, viď Timísku. Ty jsi můj malý čumáček, neboj, já tě nedám ...
Jo a taky jsem měl v prosinci narozeniny. Čekal jsem dort, mísu piškotů, kýbl mlíka a ohňostroj. Dostal jsem větší misku na granule a pelech co mi do něj chodí čúrat Pinďa, takže stejně je pořád v pračce. Pelíšek, ne Pinďa. I když až se naučím pračku ovládat, tak Pinďa bude první, koho v ní vyperu. Do pelíšku se mi přece nečurá, že jo ...