Háčkovala jsem vánoční dečku. Z "dečky" v závěru vyšel "lajntuch" velikosti menšího slona. Až ji naškrobím a vypnu, bude nejspíš velikosti slona dospělého. A tak teď lítám po baráku a vzpomínám kdy, kde a na co jsem naposledy potřebovala špendlíky. Dobře jsem je sama před sebou schovala, to se musí nechat. No nic, nechám špendlíky špendlíkama, nejspíš se vynoří až budu hledat něco úplně jiného. Hlavně aby to bylo do vánoc.
Taky nám povyrostl pejsek. Už se nevešel do kočičích dvířek. Teda vešel se, ale drhl. Občas jsem měla obavy, že bude mít plešatá zádíčka. A tak se chemik rozhodl vyměnit kočičí dvířka za dvířka pro pejsky. Kočičí posádka s tím problém neměla. Ovšem Tim se ukázal jako pejsek co nemá rád v životě změny. Trvalo více jak týden než se osmělil a novýma dvířkama prošel. V okamžiku kdy zjistil, že už se nemusí dvířkama plížit ale prolítne jak čert, lítá sem a tam a chudáci dvířka se nestačí ani zavřít. Většinou se žene za někým z kočičí posádky. Myslím že kočičáci teď ocenili, že hned při tlapce mají schody do patra. Tam se náš hrdina ještě neodvážil. Vypadá to, že patro je pro něj stejně nedostupné jako pro mě Everest...