Háčkovala jsem vánoční dečku. Z "dečky" v závěru vyšel "lajntuch" velikosti menšího slona. Až ji naškrobím a vypnu, bude nejspíš velikosti slona dospělého. A tak teď lítám po baráku a vzpomínám kdy, kde a na co jsem naposledy potřebovala špendlíky. Dobře jsem je sama před sebou schovala, to se musí nechat. No nic, nechám špendlíky špendlíkama, nejspíš se vynoří až budu hledat něco úplně jiného. Hlavně aby to bylo do vánoc.
Taky nám povyrostl pejsek. Už se nevešel do kočičích dvířek. Teda vešel se, ale drhl. Občas jsem měla obavy, že bude mít plešatá zádíčka. A tak se chemik rozhodl vyměnit kočičí dvířka za dvířka pro pejsky. Kočičí posádka s tím problém neměla. Ovšem Tim se ukázal jako pejsek co nemá rád v životě změny. Trvalo více jak týden než se osmělil a novýma dvířkama prošel. V okamžiku kdy zjistil, že už se nemusí dvířkama plížit ale prolítne jak čert, lítá sem a tam a chudáci dvířka se nestačí ani zavřít. Většinou se žene za někým z kočičí posádky. Myslím že kočičáci teď ocenili, že hned při tlapce mají schody do patra. Tam se náš hrdina ještě neodvážil. Vypadá to, že patro je pro něj stejně nedostupné jako pro mě Everest...

Sedím v křesle, na klíně mi chrní kocour. Další kocour spí s Bertíkem na gauči. Nad hlavou mi lítá ve stropě Jingels. Před časem se vrátil z letní dovolené. Podle tempa, které hned po návratu nabral, odpočinul si důkladně a vrátil se plný sil a elánu. Když nelítá, chroustá polystyrén nebo dřevěná prkna, která tvoří strop. Jsem z něho na palici. Je z něj na palici chemik. Jen kočičí posádka je v klidu. V časopise chemik objevil inzerát na elektronický odpuzovač hlodavců. Při první cestě mezi lidi jej koupil. Nainstaloval do něj baterie a bazmek začal blikat. Závěr? Opravdu domácím zvířatům nevadí. Nevadí ani chemikovi a ani mé maličkosti. Vadí našemu mladému. Když jsem to přinesla do jeho pokoje, zkroutil hlavu a se slovy "okamžitě to odnes" mě z pokoje vyhodil. Nevadí ani Jingelsovi. Vesele sprintuje ve stropě, občas si dá na svačinu kousek polystyrénu či prkna. Evidentně mu nevadí, že polystyrén není zdravý a prkna jsou napuštěna přípravkem proti červotoči a natřena barvou. Mohu tedy jen konstatovat, že buď z mé nebo chemikovi strany byl některý z předků hlodavec. Jak jinak si vysvětlit že zvuk z přístroje slyší v celém baráku jen náš pětadvacetiletý syn? ...

Než jsem se vrátila od kadeřnice, napadl první bílý třpytivý sníh. Krása s nádherou dohromady. Na první sníh se vždycky těším. Teprve později prskám že to venku klouže,  pes má po procházce bříško a tlapky jako prase, v botičkách mám vlhko a zebou mě ruce. A růže pořád ještě kvetou...

Po nádherném létě tu máme krásný podzim. Vím, někteří z vás v tom vedru trpěli, ovšem já, teplomil, jsem si léto jaksepatří užila.
Z modřínů prší zlaté jehličí, listnáče opadaly. Jen japonská vrba je pořád zelená. Když jsme se v neděli vraceli domů z návštěvy, znovu jsem si uvědomila, jak ráda mám svůj rodný kraj. Kopce s čupřinami smíšených lesů hrají všemi barvami. Podzim jim svědčí.
V informačním centru jsem si koupila za pár peněz útlou knížečku s názvem Pověsti oderska. Věděli jste, že tu žijí skřítci, kterým se říká Prutníčci, podle toho, že létají na vrbových proutcích? V podzemí se starají o smrkové lesy na kterých rostou zlaté šišky a taky hlídají poklady v podzemí. Zase jsem o něco informovanější. Budu muset víc koukat kolem sebe abych jednou, možná, nějakého zahlédla.
Jo a blíží se vánoce. Soudím podle toho, že v TV se objevila oblíbená reklama "ne já nemusím, já už ho vidím" ... Každý ví, o co se jedná že ano.
A takhle si žijí naši kocourci. No nemají se skvěle?