Po téměř čtrnácti dnech, kdy jsme si domů přivezli Tima můžu konstatovat, že mezi jeho předky rozhodně patřil rarášek a červotoč. Pejsek se od rána do večera nezastaví. Lítá jak natažený na péro, skóre zničených bačkor je 5 kusů v jeho prospěch. Kocouři před ním prchají, kočky se mu vyhýbají. Dokonce i Pinďa, která byla od mala otloukána životem a tudíž vydrží hodně, na něj zasyčela. Ne že by si z toho ten malý spratek něco dělal. Otočil se jak na obrtlíku a šel ničit někoho jiného. Od Bertíka ho zatím raději držíme dál, přece jen je to desetiletý úctyhodný pán a nevycválané mládí by ho mohlo rozhodit.
Monstera v rohu jídelny se stala úhlavním nepřítelem Tima. Nejprve před květináčem chvíli křepčí, ječí jak na lesy a kytce vyhrožuje. Pak odvážně přiskočí k nejspodnějšímu listu a kus urve. Odnáší si kořist s hlavičkou hrdě vztyčenou a veselým ocáskem. Při chůzi vrtí prdelkou jak modelka na předváděcím molu.
Roste jako z vody. Důkazem je to, že když poprvé prchal ze dvorku, prosvištěl šprušlemi v brance jak neřízená střela. Při posledním úprku hlavička prošla, ovšem tělíčkem musel mezi šprušlemi trochu zavrtět. Dávám tomu týden a neprojde. Zaplaťpánbůh. Hlídat ho na dvorku je jak hlídat pytel blech.
Už ví, že když se řekne nesmíš, tak opravdu nesmí. Ví co je fuj a že fuj je třeba i chemikova noha.
Při jídle se chová jako Sněhurka. Ochutnává ze všech misek celé naší zvířecí posádky. Už je před nim dáváme nahoru. Za chvíli by byl jak Bumbrlíček. Chutná mu všechno, za jediné skoro nepoživatelné považuje štěněcí granulky.
Když si jde v poledne na chvilku schrupnout v pracovně do pelíšku pod chemikův psací stůl, před spaním ohlodává jeho roh. Nevím, co za sajrajt obsahuje dřevo ze kterého je stůl vyroben, vím jen, že hlodání ho stopro uspí...
Dobrou noc.