pátek 20. února 2015

Jsem hodně, opravdu hodně  nasraný kocour. Říkají mi Chlupáč. Do baráku se mi nastěhoval terorista. Divím se domácím, že ho hned neodlifrovali pryč. Dělá jen škodu, v jednom kuse ječí, škube a dělá bordel. Já dělat takový bordel, už jsem z baráku. Onehdá ho domácí vzala na zahradu. Spratek byl sice na vodítku, to mu nebránilo, aby mě nenapadl. Naštěstí jsem kocour a vyběhl jsem na nejbližší strom. Zaparkoval jsem na vršku břízy. Malý poděs tančil kolem stromu a ječel jak na lesy. Na mě si nepřišel. Kdyby se mi chtělo udělat bobek, tak ho na něj pustím. Třeba by mu pak došlo, že proto ho vzala panička venčit.
Kvůli malému teroristovi mě teď nechtějí pustit do obýváku. A to tam mám svoje nejoblíbenější pelíšky. Na houpacím křesle, v kočárku, v polici u televize...  Teď ani nevím, co se děje ve světě. Přicházím o každodenní zprávy, co bych za normálních okolností skoukl s páníčkem. Takhle nejen že přicházím o zprávy ze světa ale přicházím i o jedinečné komentáře pánička k tomu, co se ve světě děje. Dokonce ani u fotbalu nemůžu asistovat. Když se koukáme s páníčkem na fotbal, stává se z něj nejlepší trenér na světě. Vždycky ví, jak to měli hráči dát a co dělají blbě. Bóže mě je po těch našich TV chvilkách tak smutno, že každý večer potupně mňoukám za dveřmi a čekám, že se někomu uráčí mě konečně pustit dovnitř. Jednou to všechno malému teroristovi spočítám i s úrokama, už mám i plán. Vyžeru mu z misky všechno masíčko, na to on je háklivý.

Takhle jsem si žil před příchodem malého teroristy.

úterý 17. února 2015

Pořád mi říkají Tim a mám už devět týdnů. Páníček mi věnoval své papuče na hraní. Jsou roztrhané a přestaly se mi líbit. Není s nima žádná sranda, když je nemá pániček na nohách. Od škubání papučí jsem přesedlal na trhání novin. Jde mi to skvěle. Určitě jsem se stal šampionem. Už umím papír roztrhat na minimiminka. Panička lítá po baráku s vysavačem a vrčí. Už to umí skoro jako já. Panička je jediná, kdo mi neříká Tim. Říká mi Piraňo, Škubane, Trhane, Tajtrlíku ... Ani jsem netušil, že má tak bohatou slovní zásobu. Když páničkovi tvrdí, že je doma jako Robinson bez Pátka, Tyrl bez Sultána, Gabra bez Málinky, ztrácí pomalu slovní zásobu a za chvíli se nejspíš bude dorozumívat jen posunkovou řečí. Vysavač miluju. Zkouším ho lovit. Zatím se mi to nepodařilo, protože když už mám úspěch na dosah tlapky, panička ho odnese. Nevím proč, protože než se vrátí, rozškubu další noviny a může pro vysavač znova.
Dneska jsem vzal pánička na procházku. Panička se přidala a vzala toho psa co tu bydlí s námi. Je to mrzout a ještě pořád si se mnou nechce hrát. Na procházku s náma šla ještě černá kočka, které panička říká Malá Madam. Nejspíš proto je ta kočka taková nafrněná. Myslí si, že je něco víc než já. Jsem ji chtěl chytnout za ocásek, když mě na procházce předběhla a dostal jsem od ní facana. Pánička to rozesmálo, panička řekla dobře ti tak. Jednou to té kočce vrátím. Až trochu povyrostu. Domů jsem se vrátil docela ucouraný. Panička zhodnotila, že mám "zaprasený podvozek", vrazila mě do vany a snažila se mi svinčík z bříška osprchovat. Umím udělat ve vaně stojku... Asi tady zůstanu natrvalo.










                                                     

čtvrtek 12. února 2015

Po téměř čtrnácti dnech, kdy jsme si domů přivezli Tima můžu konstatovat, že mezi jeho předky rozhodně patřil rarášek a červotoč. Pejsek se od rána do večera nezastaví. Lítá jak natažený na péro, skóre zničených bačkor je 5 kusů v jeho prospěch. Kocouři před ním prchají, kočky se mu vyhýbají. Dokonce i Pinďa, která byla od mala otloukána životem a tudíž vydrží hodně, na něj zasyčela. Ne že by si z toho ten malý spratek něco dělal. Otočil se jak na obrtlíku a šel ničit někoho jiného. Od Bertíka ho zatím raději držíme dál, přece jen je to desetiletý úctyhodný pán a nevycválané mládí by ho mohlo rozhodit.
Monstera v rohu jídelny se stala úhlavním nepřítelem Tima. Nejprve před květináčem chvíli křepčí, ječí jak na lesy a kytce vyhrožuje. Pak odvážně přiskočí k nejspodnějšímu listu a kus urve. Odnáší si kořist s hlavičkou hrdě vztyčenou a veselým ocáskem. Při chůzi vrtí prdelkou jak modelka na předváděcím molu.
Roste jako z vody. Důkazem je to, že když poprvé prchal ze dvorku, prosvištěl šprušlemi v brance jak neřízená střela. Při posledním úprku hlavička prošla, ovšem tělíčkem musel mezi šprušlemi trochu zavrtět. Dávám tomu týden a neprojde. Zaplaťpánbůh. Hlídat ho na dvorku je jak hlídat pytel blech.
Už ví, že když se řekne nesmíš, tak opravdu nesmí. Ví co je fuj a že fuj je třeba i chemikova noha.
Při jídle se chová jako Sněhurka. Ochutnává ze všech misek celé naší zvířecí posádky. Už je před nim dáváme nahoru. Za chvíli by byl jak Bumbrlíček. Chutná mu všechno, za jediné skoro nepoživatelné považuje štěněcí granulky.
Když si jde v poledne na chvilku schrupnout v pracovně do pelíšku pod chemikův psací stůl, před spaním ohlodává jeho roh. Nevím, co za sajrajt obsahuje dřevo ze kterého je stůl vyroben, vím jen, že hlodání ho stopro uspí...
Dobrou noc.

video


neděle 8. února 2015

Tak jsem v téhle rodině už víc jak týden.  Po týdnu vím, že to tu bude celkem k vydržení. Jestli jim někdy zdrhnu, tak to nebude hned. Sice když mě panička vzala ve středu  poprvé na dvorek, okamžitě jsem se zorientoval a vzal dráhu směr branka. Mezi šprušlema jsem se protáhl rychlostí blesku a mazal jsem k druhé brance směr silnice. Útěk se skoro zdařil. Dohnala mě. Lepší to bude, až budu mít delší nožičky. Panička mě ujišťuje, že až budu mít delší nožičky, budu mít taky větší tělíčko a už se neprotáhnu. Branka je železná, tak slibuje že se ani neprokoušu. A aby toho nebylo dost, obehnali dvorek betonovým plotem. Snad se podhrabu.
Musím si postěžovat, že se mnou tady nechce nikdo ze zvířecí posádky kamarádit. A já se přitom tak snažím. Nedokážou moji snahu ani trochu ocenit a zdrhaj přede mnou. Během minuty jsem dokázal vyklidit dvorek od čtyř chlupatých koček. Asi se, až vyrostu, dám k pořádkové službě.
Včera mě páníčci pěkně vytočili. Panička se mnou šla do kuchyně. Protože jsem jasně rychlejší než ona, nestačila dát nahoru misku velkého bráchy. Ten se se mnou taky ještě nechce kamarádit. Bože, v té misce byla mana nebeská, ne nějaké blbé štěněcí granule. Panička mi chtěla misku sebrat. Nedal jsem ji. Pěkně jsem se do misky zakous a nepustil. Aby bylo jasno, čí je to kořist, vrčel jsem. Panička vzdala pokus misku mi sebrat a chtěla sebrat mě. Zkameněl jsem. Panička zavolala na pomoc páníčka. Vrčel jsem, vrčel jsem, vrčel jsem. A mezitím jsem do sebe dlabal manu nebeskou. Paničce se zdálo, že to přeháním, vzala si rukavice co má na vytahování horkých plechů z trouby. Od misky mě odervala, misku zabavila a suše mi sdělila, že teď se nejspíš pobliju. Nehodlal jsem jí udělat radost. Nepoblil jsem se. Panička vyhrožuje, že odteď začne výchova. Fakt nejvyšší čas ji začít vychovávat. Copak to se dělá, nutit mi hnusné mrňavé granule, když pro ostatní se tady vyvařuje? Zamiloval jsem se. Do šunkofleků...








úterý 3. února 2015

Děkuji všem dámám za jejich milé komentáře. Moc mě těší, když se dozvím, že tenhle plkací blog objevil někdo další. A přidal komentář. Těm kdo tady chodí déle a které už považuju za spřízněné duše, děkuji obzvlášť. Za to, že si najdou chvilku se tady zastavit, napsat ...
DÁMY, DĚKUJI.


Tak jsem v týhle rodině  čtvrtý den. Už včera začala panička přesvědčovat pánička, že jsem škodlivina, pro kterou zatím v Mendělejevově tabulce není značka  a protože je vysokoškolsky vzdělaný právě v tomto oboru, je na něm aby ji našel a obdržel Nobelovu cenu za vědu a výzkum. Aby prý konečně byli bohatí a mohli zaplatit za půl roku účet za vodu, protože takové plýtvání vodou jako je v domácnosti teď, to ještě nezažila. Tvrdí, že kdyby doma měli afrického hrocha, tolik vody by nebylo potřeba. Kecá a páníček se mě hned zastal. Je prý dobře, že se rád cachtám v míse s vodou toho druhého teriéra, co si se mnou nechce hrát a pořád přede mnou zdrhá. Dokonce na mě už zavrčel. Dědek jeden nerudný. Do té vody opravdu pokaždé vlítnu jen z toho důvodu, že místo pořádného trávníku mají v kuchyni na zemi blbou dlažbu na které se špatně brzdí. No a když už do té vody vlítnu, trochu se v ní pocachtám. Panička ji pak pokaždé vymění za novou, asi abych nedostal ze špinavé vody nějakou vyrážku. Můžu do ní hned vlítnout znovu. Páníček říká, že alespoň se nebudu vody bát a až bude na zahradě jezírko, neutopím se. Mám páníčka rád. Má chlupatý ksicht jako já a když mu olizuju tváře, hezky to šimrá. Možná je taky teriér, jen o tom ještě neví.
Včera jsme si dopoledne s paničkou hráli. Cvičně jsem ji lovil. Jednou se mi ji podařilo ulovit tím, že jsem se jí zakousl do kotníku. Panička je asi taky teriér, protože krásně zavyla. Pak zaječela, že jsem malá piraňa a šla si vzít vlněné ponožky. Ty už tolik nechutnají, mám z nich v tlamičce plno chlupů.
Nocuju v ložnici s páníčkem. Mám pelíšek v plastovém škopku co v něm panička normálně skladuje prádlo. Vyčítá mi, že kvůli mě tu hromadu co si syslila skoro dva roky musela vyžehlit za dva dny. Paníček zkonstatoval, že některé košile co teď má ve skříni si už ani nepamatuje. Prý se alespoň může cítit, že má almaru plnou nových hader, říkala panička. Co ona by dala za to, mít ve své almaře něco nového.
Do škopíku mi dala měkoučký pelíšek. Krásně se v něm spinká. Včera mě nutil páníček abych šel spát už kolem půlnoci. Měl smůlu, zrovna včera večer jsem se naučil, jak ze škopiku zdrhnout a zašít se pod postelí. Skoro půl hodiny jsem dělal hluchého. Nakonec jsem se z pod postele vyštrachal a nechal se uložit. Páníček mi  chvilku promlouval do duše, prý musí ráno vstávat do práce, nemůže se mnou ponocovat, prý mám mít pochopení.  A dneska ráno jsem jim dokázal, že žádná překážka pro mě není dost vysoká. Přelezl jsem štokrle co pokládají na zem mezi jídelnu a obývák. Tvrdí že je to pro moji bezpečnost. Prdlačka, bojí se, že jim zdevastuju příbytek. Ne, že bych to nedokázal, kdybych se více snažil. V páničkově pracovně to už jak po boji vypadá. Páníček je v pohodě, směje se že jsem jak demoliční četa. Mám radost že má radost. Dneska mu dokážu, že má pravdu. Nemíním ho zklamat. Panička říkala, že se tam dneska dopoledne spolu nakvartýrujeme, aby si zbytek zvířecí posádky odpočinul. Nechápu od čeho by si měli odpočinout, vždyť já se chci jen kamarádit...



pondělí 2. února 2015

Svým internetovým kamarádkám jsem poslala omluvenku. Pár dnů se budu věnovat jen našemu ušatému torpédu. Je jak neřízená střela. Naprosto bez zábran se střemhlav vrhne ze starého otomanu, kam byl umístěn aby neotravoval spícího Bertíka. Že servat komukoliv z nás bačkoru z nohy je zábava, na to přišel okamžitě. Ovšem vzápětí přišel také na to, že ještě větší zábava je, když se pokouší z nohy servat ponožku. Víc se mu cukáme a někteří u toho taky radostně povykují. Teda já povykuju. Jedlík je to náramný. Granulky co si přivezl z původního domova odvrhl v okamžiku, kdy se nepozorností jiných, dostal k misce Bertíka. Popadl velkou granuli a pelášil s ní do jídelny pod stůl. Hodil ji na koberec a stal se z něj lovec. Po pár minutách lovu granuli sežvýkal. K jeho zklamání si teď všichni dávají pozor, aby se k Bertíkově misce už nedostal. Chvíli z toho byl mírně rozmrzelý, pak na to nejspíš zapomněl.Kolem je toho tolik, co musí prozkoumat, vyzkoušet co je jedlé a co ne, co se dá rozcupovat a co odolává. Celé dopoledne řádil jak černá ruka a všude ho bylo plno. Usnul ve chvíli, kdy ho dostal na starost synek.
Chemik se vrátil kolem půl čtvrté, já s Bertíkem a Pinďou jsme šli odpočívat do pracovny. Vem foťák a pojď sem, volá chemik. Nikdy bych neřekla, že tohle prťavé stvořeníčko dokáže z houpacího křesla na podlahu přesunout dva polštáře a ovčí kožešinu. Timy to dokázal a lovíl a lovíl ...