Těžká noc
Synka odvezl chemik na koncert synovce. Kolem půlnoci zavolal, že táta nemá jezdit, že se akce pěkně rozjela a přijede taxíkem. Má klíče? Asi ne, na to chemik. A tak jsem do tří rána čekala na návrat ztraceného syna. Ve tři jsem usoudila, že tak dlouho nemá žádná hospoda otevřeno a mladý nejspíš jel se synovci k nim domů. Zamkla jsem, pozhasínala, Bertík vymetl misky kočičí posádce a šli jsme na kutě. Ne a ne zabrat. Když se to konečně podařilo, probralo mě zvonění telefonu. Čekala jsem jestli chemik vstane. Předstírala jsem hluboký spánek. Šel spát kolem půlnoci, stejně už musí být vyspaný. Vstal. Synek telefonoval od vchodových dveří že chce pustit domů. Táta ho vpustil a zalehl. Pes se poblil na koberec. Předstírala jsem spánek. Chemik vstal, vypustil psa na dvorek, vyčistil koberec. Vpustil psa do ložnice, zvedl si ho do postele. Raději jsem předstírala spánek. A dobře jsem udělala. Po pár minutách pes seskočil z postele a poblil chemikovi koberec znovu. Předstírala jsem spánek. Naštvaný chemik vypustil psa na dvorek, uklidil poblitý koberec, zavolal psa, myslela jsem že už bude klid. Nebyl. Kočičí posádka dokázala až do rána mňoukat za dveřmi ložnice. Už jsem nezabrala. A tak jsem měla  v osm hodin ráno uklizený barák, upečenou buchtu, voněla jsem šampónem a mýdlem. Na stole snídani, horký čaj a kolem spokojeně rozložený zvěřinec chrněl spánkem spravedlivých...

Poslední zbytky sněhu na dvorku.

Ještě teď v podvečer Čertík Bertík dospává noční.