Dovolte, abych se představil. Jmenuji se Pišta. Teda měl jsem se původně jmenovat Pišta. Ale říkají mi Timy. Jsem westík, z toho vyplývá, že jsem teriér. Až povyrostu, prý po mě půjdou ženský. Protože jako každý teriér jsem krásný, chytrý, veselý a hravý. A mám statečné a velké srdce. Už teď jsem úžasný a k sežrání a tady se skoro perou, kdo si mě pochová. Ještě jsem si nestačil vybrat koho budu poslouchat. Uvidíme, kdo mi bude více podstrojovat.
Dneska si mě odvezli od mámy. Trochu jsem cestou fňukal. Jen trošičku. Nejspíš se tu budu mít moc dobře. Nafasoval jsem docela velký barák, páníčci vypadají jako že nedá moc práce omotat si je kolem tlapky. Zahradu jsem ještě neokouk, mladší páníček říká, že to bude pro mě Eldorádo. Prý se má panička rozloučit s úhlednými záhony. Je fakt, že květináč už jsem stačil vyhrabat. Teda křivdím si. Ne celý květináč, násilím mě od něho odvlekli. Kvílel jsem, protože vynorovat tu blbou kytku mě docela  bavilo. Je tu velká konkurence co se týká žrádla. Dva docela veliký kocouři. S těma mě nechtěj zatím ani seznámit. Prý bych jim mohl připomínat přerostenou bílou myš.  Tak to necháme na později, až trochu povyrostu a přeperu je, kdyby něco. Ještě jsou tu dvě černé kočky a jedna taková nedomrlá, jen o něco větší než já. Říkají jí Pinďa. To jsem teda rád, že tohle jméno už není na skladě a je v týhle rodině rozebrané. By mě fakt piclo, kdyby mi říkali Pinďo. Mezi náma, od Pišty mě zachránil mladší z páníčků. Prý nebude na zahradě vykřikovat jak debil Pišto k noze. Ona je otázka, jestli  vůbec někdy k nějaké noze přiskotačím. Zatím zůstávám v klidu. Všichni si myslí, že jsem ve stresu ze změny domova, tak si na mě netroufají a jsou docela hodní. Dokonce hlídají moji misku aby mi ji někdo nesezob. Brzy si ji budu hlídat sám. Panička vypadá, že sežere na co přijde a kdoví jestli by mi nesežrala i moje granulky. Abych jim udělal radost, nabaštil jsem se, bohatýrsky jsem to zapil, udělal obr bobana a počůral jim koberec. Je to divné, vypadalo to, že z toho mají radost. Budu asi muset na koberec čůrat pravidelně.
No nic, představil jsem se jak se sluší a patří. Jdu si najít nějaký nocleh. A ještě si potřebuju očuchat starší konkurenci. Říkají mu Čertík  nebo Bertík, je to taky teriér. Zatím mě ignoruje. Ale dlouho nebude, potřebuju parťáka...

Včera jsem dala k fotce popisek poslední zbytky sněhu. A dnes ráno to u nás vypadalo takto.

Těžká noc
Synka odvezl chemik na koncert synovce. Kolem půlnoci zavolal, že táta nemá jezdit, že se akce pěkně rozjela a přijede taxíkem. Má klíče? Asi ne, na to chemik. A tak jsem do tří rána čekala na návrat ztraceného syna. Ve tři jsem usoudila, že tak dlouho nemá žádná hospoda otevřeno a mladý nejspíš jel se synovci k nim domů. Zamkla jsem, pozhasínala, Bertík vymetl misky kočičí posádce a šli jsme na kutě. Ne a ne zabrat. Když se to konečně podařilo, probralo mě zvonění telefonu. Čekala jsem jestli chemik vstane. Předstírala jsem hluboký spánek. Šel spát kolem půlnoci, stejně už musí být vyspaný. Vstal. Synek telefonoval od vchodových dveří že chce pustit domů. Táta ho vpustil a zalehl. Pes se poblil na koberec. Předstírala jsem spánek. Chemik vstal, vypustil psa na dvorek, vyčistil koberec. Vpustil psa do ložnice, zvedl si ho do postele. Raději jsem předstírala spánek. A dobře jsem udělala. Po pár minutách pes seskočil z postele a poblil chemikovi koberec znovu. Předstírala jsem spánek. Naštvaný chemik vypustil psa na dvorek, uklidil poblitý koberec, zavolal psa, myslela jsem že už bude klid. Nebyl. Kočičí posádka dokázala až do rána mňoukat za dveřmi ložnice. Už jsem nezabrala. A tak jsem měla  v osm hodin ráno uklizený barák, upečenou buchtu, voněla jsem šampónem a mýdlem. Na stole snídani, horký čaj a kolem spokojeně rozložený zvěřinec chrněl spánkem spravedlivých...

Poslední zbytky sněhu na dvorku.

Ještě teď v podvečer Čertík Bertík dospává noční. 

Jednou z čistých radostí mého života je podvečerní chvíle, z čaje v hrnku na stole stoupá pára. Zachumlám se do hebké deky. Do klína si vyskočí kocourek. Stulí se do klubíčka a tlapkama obejme moji ruku. V komíně se prohání meluzína...
Vzbudím se po dvou hodinách. Venku je tma jak v pytli. Nevidím si na vlastní nos. Mám dřevěnou ruku od toho, jak mi na ní chrní kocour. Čaj je studený jak psí čumák. Bertík má radost, že panička pořád ještě žije a vítá mě radostným vrtěním ocásku do světa bdělých. Potřebuje vyvenčit. Štrachám se z křesla, kocour je nevrlý, tak dobře se mu spalo. Něco shodím ze stolu. Čaj se okamžitě vcucne do koberce. Rozsvítím lampu. Kocour, Bertík i já s mžouráním koukáme na tu pohromu. Kluci se na mě dívají, my jsme v tom nevinně. Já vím, jsem jediná, kdo má po probuzení pomalý start i zpomalené reflexy. Jsem jen člověk...

Foto: Jen tak od nás

  

Jediné, na čem se v poslední době nemůžeme s chemikem shodnout a vedeme o tom pravidelné diskuse je to, který z nás víc a častěji zapomíná, kdo z nás je větší sklerotik. V průběhu diskuse se celkem pravidelně objeví synek s prohlášením, že si nemáme co vyčítat a zahájí výčet toho, na co kdo z nás v poslední době zapomněl. Když ukončí svoji řeč, zjistí, že zapomněl, proč sestoupil z patra a pro co tady dolů vlastně původně přišel.
Čím dál častěji se mi také stává, že nenacházím předměty tam, kde, jak se mylně domnívám, jsem je zanechala. Onehdá jsem lítala po baráku a sháněla klíče od domečku ve městě a od krámku. Dokonce jsem odvážně vysypala svoji kabelku, kterou jsem neměla v ruce od začátku července, kdy jsem krámek zavřela. Za to tam bylo plno jiných krámů, co jsem hledala minule a v kabelce se teda neměly co vyskytovat. By mě zajímalo, který dobrák je tam dal. Cestu do města jsem musela vzdát, bez klíčů bych tam jela zbytečně. Kde se schovaly? Do skříňky v koupelně mezi hřebeny. Na nikoho se vymlouvat nebudu, zaručeně v tom mám prsty já, protože jsem jediný člověk v baráku co používá hřeben. Ovšem mezitím jsem ze ztráty klíčů obvinila nejen chemika, syna, kočičí posádku a psa, slízla to celá zeměkoule, celý vesmír, přilehlé galaxie. Ve výčtu předmětů, které se přede mnou schovávají, bych mohla pokračovat, byl by to dlouhý seznam. Moc, opravdu moc se těším na jaro. Ovšem zároveň se toho děsím. Protože sehnat všechny zahradní nůžky, rejpátka, kýblíky, konve a konvičky, všechno nářadí do kupy, to bude výkon hodný hrdiny. Možná si budu muset pořídit detektor kovů...

Tři hodiny poté co jsem dopsala tenhle příspěvek, našla jsem v cukřence tři perníková prasátka s červenou mašlí, která jsem si tam dala při pečení perníčků, abych na ně nezapomněla. Měla sloužit jako dekorace v hlubokém talíři. Aby toho nebylo málo, ve žracím šuplíku pod hromadou Delinek byly zakutány dva pytlíky čokoládových penízků. Ty měly být poházeny po štědrovečerním stole. No nic, tak až na příští vánoce ...

Foto: po noční sněhové bouři

Hned po ránu jsem musela oznámit chemikovi, že mi dneska v hlavě nesvítí žádná žárovka. Bohužel žádná ani nebliká. Dneska se nejspíš vůbec nenastartuju. Intelektuálně jsem pod úrovní naší kočičí smečky a fyzicky nemám ani na to, abych vzala do ruky háček, jehlu či kuchyňské náčiní. Prý mě nastartuje kafe, mám ho uvařit. Nachystala jsem dva hrnky, každý máme svůj oblíbený. Nasypala jsem do každého obvyklé množství rozpustné kávy. Jde to dobře, nejspíš na tom nebudu tak špatně, jak jsem si po vylezení z postele myslela. Přichystala jsem si porcelánovou konvičku na mléko. Až na stole bylo jasné, že dnešní den je opravdu ztracený. Kafe jsem zalila studeným mlékem a z mléčenky stoupala pára od horké vody, kterou jsem ji zalila. V té chvíli i chemik musel uznat, že dneska ze mě žádný intelektuální rozhovor nevymačká. Kafe šel raději uvařit Vávra osobně...
Přeji všem úspěšný dnešní den.

Foto: už nám roste

Poblitá i nepoblitá vánoční výzdoba je fuč. Kocour okamžitě obsadil místo po červených sáňkách. Podezírám ho z toho, že je poblil schválně. Aby měl kde zalehnout. Jediné co v obýváku ještě straší je vánoční stromek. Dnes zmizí také. Včera se k němu jen tak přiřítil kocour, jen tak mimochodem pinkl do baňky a snesl se na něj pytel jehličí. Chemik stromek strojil a teď trvá na tom, že odstrojit má synek. Budu doufat, že do jarního tání se dočkám.
Ráda bych poděkovala všem, kdo mi poslal přání k Novému roku. Je to milé a moc to potěšilo. Děkuji.

Foto: první lednové dny