Milý nový roku, letos od Tebe očekávám, že sejmeš z mého těla jedno větší selátko. Jak to uděláš, je mi jedno. Jen to nesmí bolet a musí to být zábava. Tak se snaž.
Taky čekám, že zlepšíš můj zrak. Jak to uděláš, je mi jedno. Jen to nesmí bolet a musí to být zadara.
Milý nový roku, taky bys měl vymyslet jak na to, aby u nás bylo pořád uklizeno. Očekávám tvé návrhy. Mě z toho prosím vynechej.
Další věc kterou od Tebe očekávám je nápad, co s Everestem v naší ložnici. Chemik si věčně stěžuje že nemá ve skříni vyžehlené košile, došly mu spoďáry či čisté ponožky. No čisté ponožky má, jen je třeba je vytáhnout ze základního tábora Everestu a spárovat je. Jenže když se poruší základní tábor, Everest se zřítí a zasype přístupovou cestu k mé posteli. A bivakovat v obýváku na gauči se mi opravdu nechce.
Milý nový roku, očekávám že vyhubíš všechny pavouky co bydlí s námi v domě. Podle pavučin co si natahují mezi trámy ve všech místnostech jich u nás bydlí jak v tropickém pralese. Zvol prosím humánní cestu. Nezapomeň, že pavouci nosí štěstí. A kdyby Tě při akci "vystěhuj pavouka" chytili, vem to na sebe. Já chci mít letos hodně štěstí a nemíním riskovat, že o ně kvůli Tobě přijdu. A výmluvy "necháme je být, alespoň u nás nejsou mouchy" jsem zamítla už staršímu bráchovi, loňskému roku.
Milý nový roku, očekávám, že konečně přineseš novou postel, polohovací rošt a nové matrace. Fakt se chemik moc vrtí a od doby co mi  do postele každou noc emigruje z pelíšku pes, nezamhouřím oka. Připadám si jak ve skákacím hradu co vrže jak dveře do hladomorny. Já vím, hladomorna by mi na pár měsíců prospěla a ušetřila by ti práci s první mojí žádostí. Hladomornu pusť okamžitě z hlavy.
Milý nový roku, připomeň prosím chemikovi, nejlépe každý den, ráno, v poledne a večer, že už nejsem nejmladší a jestli ještě chvíli bude otálet s dokončením výklenku pro anděla, bude nakonec dělat výklenek pro urnu.
Nebudu Tě milý nový roku zatěžovat podružnostmi a přáními co si umím splnit sama. Budu Ti vděčná za každý prožitý den v míru, s láskou, lidmi co mám ráda a tak, abych se za sebe nemusela stydět. Budu vděčná za každý den s čistými radostmi mého života...

1. ledna 2016, 1.09 seč

V příštím roce přeji sobě i Vám všem Evropu bez šílených politiků. Klid na práci a čas na rodinu a koníčky.
Štěstí, zdraví, dlouhá léta, jak se zpívá ve známé písni.
V srdci mír a slunce v duši.

                                                           Nanýsek

Blížil se čas štědrovečerní večeře. Fakt jsem letos koupila nějaký blbý hrách. Ne a ne se rozvařit na kašičku. No nic, měkké to je, tak to propasíruju, to půjde. Nešlo to. Druhá varianta - vezmu ruční šlehač a rozšlehám to. Hrách stříkal po čerstvě umyté a naleštěné kuchyni s kadenci kulometu. Během vteřiny jsem měla nejen vymalováno na zeleno, i kuchyňská linka změnila svoji barvu na barvu zeleného hrášku. Jako třetí varianta mě napadla ta, co měla být variantou první. Vybrala jsem zbytek hrachu ze dna hrnce, vrazila jsem to do mixéru a bylo hotovo. Poprvé za celou dobu manželství s chemikem jsme měli adekvátní množství hrachové polévky. Ovšem na rozdíl od všech rodin v celé republice a přilehlém okolí, my letos večeřeli v devět. Přece jen dát kuchyň alespoň trochu do pořádku nějaký čas zabralo. Faktem je, že z hrášku setřeného stěrkou z kuchyňských dvířek, pracovní desky a obkladaček by bylo ještě na další tři porce polévky. Nechápu proč to chemik odmítl. Mohl mít dneska teplou večeři...

Jo a až budu chtít příště vymalovat, stačí kbelík barvy a ruční šlehač. Stačí najet na nejvyšší rychlost a za pár vteřin je vymalováno. A to prosím včetně stropu. Ohodí to zdi odshora dolů a zaručeně. Když nebudete hledět na nějakou tu šmouhu...

Přeji všem kdo jsou tak laskaví a občas navštíví tyto stránky krásné vánoce s těmi co máte rádi, mír v srdci a slunce v duši.
Děkuji za Vaši přízeň.

Vánoce, vánoce přicházejí ....

Psáno pro Berušky

Ahoj Berušky. Domů jsme dorazili pozdě, tak píšu až teď, po půlnoci. Jak víte, byla jsem na krátké návštěvě u Danky. Popsala vám to špatně. Nepřijeli jsme Mazlíkem, páč Mazlík je marod, ale domácího "Miláškem". A návštěva nebyla "milá" ale hrozně ukecaná, za což se dodatečně omlouvám. Domácímu jsem před cestou nahlásila, že jedeme pro sťopku s listem monstery a k autu jsem dotáhla květináč s krásnou rostlinou co by v krámě stála majlant a co se do auta ani pomalu nevešla. Už jsem si myslela, že budu muset chemika nechat na místě abych s kytkou mohla odjet. Nakonec se vešel jak chemik, tak kytka a já se také vmáčkla. Což je při mých proporcích docela zázrak. Ovšem je čas předvánoční a o zázraky není nouze. U Danky je nazdobeno, útulno a její Romek je zdvořilý gentleman. Zbytek dopoledne jsme strávili u babi. Je možné, že jsme ji svojí návštěvou udělali i radost. Kdo ví.
Aby chemik prožil den plný vzrušení a dobrodružství, vydali jsme se z jižní Moravy zpět na Moravu severní. Ač je každá Morava zeměpisně na jiné světové straně, počasí tam i u nás na severu bylo stejné. Skorojaro. Při jízdě jsem pociťovala mírné vzrušení, poněvadž při odjezdu od babi chemik prohlásil, že "Milášek" má prázdnou nádrž. Ovšem natankovat odmítl, takže celou cestu do Ostavy jsem čekala, kdy auto škytne, odříhne si a nechá nás stát uprostřed dálnice. Má nervozita stoupala s ujetými kilometry. Když jsem si ještě vzpomněla, že onehdá chemik hlásil, že na  dálnici má "Milášek" větší spotřebu, už jsem se viděla jak tlačím chemika sedícího za volantem vyprahlého "Miláška" až k první benzince. "Milášek" je zjevně charakter a k benzince dojel vlastními silami. A jako by mě dobře znal, dojel k benzince odkud byl vidět krám s nápisem "Jitona".  Chemik měl evidentně špatné svědomí a dobrovolně se mnou jitoňáckou prodejnu navštívil. Tím se naprosto vyčerpal a další krám s nábytkem, Ikeu, už navštívit odmítl. Jeho škoda. Prý tam teď před vánocema šílí davy, mohl se ke mě vinout. Nebyla bych proti. Takhle ani neví o co přišel. Do Hornbachu už jel s plnou nádrží a otevřenou myslí. No teda hlavně věděl, že tam mě courat nebaví a jedeme tam za účelem pořídit nová světýlka na korejku ve dvorku. Až doma zjistil, že velikost korejky podcenil a světýlka nestačí. Nabídl mi, že já jsem  růstu nízkého, na mě že by světýlek bylo dost. Jeho nabídku jsem musela s díky odmítnout. Ne že by se mi příčilo nosit na sobě vánoční světýlka, jsem pro každou srandu a návdavkem i vánoční nadšenec, ovšem roční období a mrazivé noci nevyhovují mému naturelu. Jak mě zebou nožičky a brýle přimrzají k nosu, odmítám dělat náhradní vánoční strom i kdyby mi chemik celou noc  pouštěl na dvorek koledy...


Tak šel čas ...

Háčkovala jsem vánoční dečku. Z "dečky" v závěru vyšel "lajntuch" velikosti menšího slona. Až ji naškrobím a vypnu, bude nejspíš velikosti slona dospělého. A tak teď lítám po baráku a vzpomínám kdy, kde a na co jsem naposledy potřebovala špendlíky. Dobře jsem je sama před sebou schovala, to se musí nechat. No nic, nechám špendlíky špendlíkama, nejspíš se vynoří až budu hledat něco úplně jiného. Hlavně aby to bylo do vánoc.
Taky nám povyrostl pejsek. Už se nevešel do kočičích dvířek. Teda vešel se, ale drhl. Občas jsem měla obavy, že bude mít plešatá zádíčka. A tak se chemik rozhodl vyměnit kočičí dvířka za dvířka pro pejsky. Kočičí posádka s tím problém neměla. Ovšem Tim se ukázal jako pejsek co nemá rád v životě změny. Trvalo více jak týden než se osmělil a novýma dvířkama prošel. V okamžiku kdy zjistil, že už se nemusí dvířkama plížit ale prolítne jak čert, lítá sem a tam a chudáci dvířka se nestačí ani zavřít. Většinou se žene za někým z kočičí posádky. Myslím že kočičáci teď ocenili, že hned při tlapce mají schody do patra. Tam se náš hrdina ještě neodvážil. Vypadá to, že patro je pro něj stejně nedostupné jako pro mě Everest...

Sedím v křesle, na klíně mi chrní kocour. Další kocour spí s Bertíkem na gauči. Nad hlavou mi lítá ve stropě Jingels. Před časem se vrátil z letní dovolené. Podle tempa, které hned po návratu nabral, odpočinul si důkladně a vrátil se plný sil a elánu. Když nelítá, chroustá polystyrén nebo dřevěná prkna, která tvoří strop. Jsem z něho na palici. Je z něj na palici chemik. Jen kočičí posádka je v klidu. V časopise chemik objevil inzerát na elektronický odpuzovač hlodavců. Při první cestě mezi lidi jej koupil. Nainstaloval do něj baterie a bazmek začal blikat. Závěr? Opravdu domácím zvířatům nevadí. Nevadí ani chemikovi a ani mé maličkosti. Vadí našemu mladému. Když jsem to přinesla do jeho pokoje, zkroutil hlavu a se slovy "okamžitě to odnes" mě z pokoje vyhodil. Nevadí ani Jingelsovi. Vesele sprintuje ve stropě, občas si dá na svačinu kousek polystyrénu či prkna. Evidentně mu nevadí, že polystyrén není zdravý a prkna jsou napuštěna přípravkem proti červotoči a natřena barvou. Mohu tedy jen konstatovat, že buď z mé nebo chemikovi strany byl některý z předků hlodavec. Jak jinak si vysvětlit že zvuk z přístroje slyší v celém baráku jen náš pětadvacetiletý syn? ...

Než jsem se vrátila od kadeřnice, napadl první bílý třpytivý sníh. Krása s nádherou dohromady. Na první sníh se vždycky těším. Teprve později prskám že to venku klouže,  pes má po procházce bříško a tlapky jako prase, v botičkách mám vlhko a zebou mě ruce. A růže pořád ještě kvetou...

Po nádherném létě tu máme krásný podzim. Vím, někteří z vás v tom vedru trpěli, ovšem já, teplomil, jsem si léto jaksepatří užila.
Z modřínů prší zlaté jehličí, listnáče opadaly. Jen japonská vrba je pořád zelená. Když jsme se v neděli vraceli domů z návštěvy, znovu jsem si uvědomila, jak ráda mám svůj rodný kraj. Kopce s čupřinami smíšených lesů hrají všemi barvami. Podzim jim svědčí.
V informačním centru jsem si koupila za pár peněz útlou knížečku s názvem Pověsti oderska. Věděli jste, že tu žijí skřítci, kterým se říká Prutníčci, podle toho, že létají na vrbových proutcích? V podzemí se starají o smrkové lesy na kterých rostou zlaté šišky a taky hlídají poklady v podzemí. Zase jsem o něco informovanější. Budu muset víc koukat kolem sebe abych jednou, možná, nějakého zahlédla.
Jo a blíží se vánoce. Soudím podle toho, že v TV se objevila oblíbená reklama "ne já nemusím, já už ho vidím" ... Každý ví, o co se jedná že ano.
A takhle si žijí naši kocourci. No nemají se skvěle?

Seděli jsme pod starou jabloní. Z hor vál vítr horký jako fén. Kolem létaly vosy a sem tam i nějaký sršeň. Jeden si něco nesl. Usedl na větev jabloně. Jako první sníh snášela ze shora torza motýlích křídel pomalu k zemi. Smutné je loučení s nádherným létem ...

Po večerech jsem se neflákala.

Depka ...

Tak kde jsou dnes s tím proviantem? 

Vetřelec ...