Letos naposledy na téma myš

Myš za almarou v pracovně byla dost hlučná. Ne však dost hlučná na to, aby v kocourovi spícím na almaře probudila kočíčí pudy. Ani Pinďu, která pravidelně okupuje bednu počítače, myší lomoz nerušil. Jsem asi jediná vadná, protože mě to teda dost vadilo. Ještě víc mě naštvalo, když myš vylezla ze svého azylu za skříní a korzovala nestydatě a naprosto drze kolem dveří. Myslím, že kdyby chodila oblečená, udělá přede mnou klidně  i striptýz, zastepuje a vyplázne na mě jazyk. Nejspíš měla čas svačinky a zavřené dveře na chodbu, kde mají kočičáci své misky, ji zcela vykolejily.
Humánní pastička, ani ta smrtící s kouskem chleba, jak to nachystal onehdá chemik, na myš dojem neudělaly. Vzala jsem smrtící pastičku do kuchyně a pečlivě do ní nachystala kousek anglické slaniny. Když už se má myš chytit, ať tedy její poslední zážitek je vůně slaniny. Chemik se ukázal jako lakota, proti krmení myši slaninou hlasitě protestoval. Neuspěl. Nikde na slanině nebyl nápis "jen moje". Vypadalo to, že začal stávkovat, protože odmítl pastičku natáhnout. No a já to neumím. Vzpomenula jsem si na fintu, kterou jsem občas v mládí používala na svého tatínka, když se mě snažil zaúkolovat činností, které mi byla proti srsti. Nejlepší je být naprosto  neschopná, ale přitom musí být vidět, jak moc se snažíte. Chemik dlouho odolával. Až když nabyl dojmu, že pracuju na tom, aby mi pastička amputovala prsty na levé ruce, nevydržel. Třemi pohyby pastičku natáhl. Nesvěřil mi už ani přenos pastičky do pracovny.
Člověk se dohaduje o různých důležitých věcech. Ladí s partnerem postup při výchově dítěte, psa či koček. První věc, na které jsme se za dvacet šest let manželství a dvacet osm let spolužití nedokázali domluvit, bylo umístění myší návnady. Já ji chtěla dát za krabice vedle almary, chemik trval na umístění před krabice. Trvala jsem na svém. Chemik se urazil a prohlásil, že bedny odtahovat kvůli myši nebude. Jsem říkala, že až mu myš přehryže kabely k PC, bude nahraný a já budu hodně naštvaná. Začala jsem odtahovat bedny. Nedalo mu to a vzal do ruky pastičku. Na jeho dotaz, jak tam má tu pastičku dát, jsem jen vztekle zafuněla. Nejspíš se lekl, protože další dotazy už nebyly a pastička byla tam, kde jsem ji mít chtěla. Chemik bez řečí naskládal krabice tak jak byly předtím a odebral se do obýváku na kanape. Sedla jsem si k počítači a netrvalo ani minutu a pastička sklapla. Hrdě jsem to mazala sdělit chemikovi. Nerada bych, aby si takovou událost nechal ujít. No a taky jsem potřebovala, aby úlovek z pastičky odstranil. Mohu říct, že chemik nedokázal ocenit rychlost, s jakou se myš na slaninu chytila. Rozmrzele vstal z kanapátka a otráveně odsunul bedny, vzal pastičku s nebožtíkem a odnesl z mé blízkosti.
Místopřísežně mohu prohlásit, že ne chleba, ne vločky. Slanina je to, co myším chutná... Být vědec, už se o mě píše na internetu. Představuji si to nějak jako "Vědci Moravskoslezského kraje zjistili, že nejlepší návnadou do myší pastičky je slanina. Nejlépe anglická.  A tu humánní pastičku můžeme hodit do železného šrotu.  Do ní by nevlezl ani zvědavý mravenec, ne tak mazaná myš...

Konečně hotová dečka. Letos poslední háčkování. 

Asi jsem byla hodná, protože k svátku chemik bez řečí zaplatil stolek z padesátých let, po kterém jsem se dlouho pídila. Zůstane tak jak je, žádné přetírání. Miluju věci s patinou stáří a tím i duší.