Keliška je přesvědčená, že taky žereme myši. A vypadáme hladově, možná z jejího pohledu i podvyživeně. Každé ráno nachází někdo z nás jeden, dva kusy myší v předsíni. Když to najde chemik, až tak mi to nevadí. Já to nacházím nerada. A protože je to kočka chytrá, ví, že nejen prací živ je člověk. Nejspíš proto nám onehdá nepozorovaně a opět přitáhla do baráku myš živou. Přišla jsem na to až když se za almarou v chemikově pracovně začaly ozývat divné zvuky. Chroustání, drbání. Pinďu tyhle zvuky nechávají v klidu, chrápe na pražčáku a ani to s ní nehne. Kocour chrní rovnou na té almaře, taky v klidu.
Dnes večer donutím chemika natáhnout pastičku, vyklidím pokoj od kočičí posádky, zavřu dveře na chodbu a děj se vůle boží.
Původně jsem si pastičku přinesla z výminku s tím, že si ji natáhnu sama. Musím sebekriticky přiznat, že jsem to nezvládla. Dokonce jsem si na internetu našla pod heslem "Jak natáhnout past na myši" videonávod, jak na to. Pastička na videu byla téměř stejná jako ta, co jsem si přinesla. Pravda, ta moje na sobě nenesla červený nápis se jménem VICTOR, jako ta na videu. Nejspíš tam ten nápis umístili proto, aby myš jménem Victor věděla, že pastička je její a nevlezla do ní myš jiná, konkurenční. Chvilku jsem zvažovala, zda to nebude na závadu, že moje pastička nanese na sobě jméno myši, kterou má chytit. Ale vzhledem k tomu, že se myš při příchodu do naší domácnosti neráčila představit, bude se muset spokojit s pastičkou prostou svého jména. Protože jsem si přečetla, že sýr myším chutná jen v kreslených filmech, lepší je ovesná vločka nebo kousek čerstvého chleba. přinesla jsem si do pracovny obojí. Ovšem napíchnout ovesnou vločku na ten bazmek, kde jsem ji podle videa napíchnout měla, byl úkol hodný Sisifa. Nezdařilo se. Buď se vločka rozpůlila a upadla, nebo se rozpadla ještě předtím, než se ji podařilo umístit. No nic, toho půl pytlíku pokusných ovesných vloček dovezu maminčiným slepicím. Třeba od nich dostanu vajíčko. Vzala jsem do ruky kousek chleba. Ovšem nikde se nepíše, jak velký ten nastražený chleba má být. Krajíček? Půlkrajíček? Kostička? Tenká, tlustá? Aby se myš při pohledu na návnadu neurazila. Nakonec jsem ze střídky užmoulala esteticky vyváženou kuličku a napíchla ji na nabodeníčko. Kulička držela. Nerozpadla se a vypadala fakt dobře. A voňavě. Být já myš, neodolám. Zádrhel nastal ve chvíli, kdy se měla pastička natáhnout. Kam patří ta kovová věcička, taková ta kovová tyčka, jaký má účel? Podstrčit, prostrčit? Na tu finesu, jak dostat pastičku do finálního stavu, totiž nastartovat ji k chycení myši, jsem nepřišla ani po několikerém zhlédnutí videa, přečtení šesti různých tištěných návodů, ani po telefonické konzultaci s mojí maminkou. Pastička i s esteticky vyvedenou chlebovou kuličkou letěla do šuplíku. Myš si zatím za almarou nejspíš stěhuje nábytek.
A do toho se dneska  z dovolené vrátil Jingles. Už jsem si myslela, že se ze stropu odstěhoval. Ovšem dopoledne opět sprintoval ve stropě obýváku. Nějak na té dovolené chlapec přibral. Jak tam lítal, drnčel nám i lustr...