pátek 3. října 2014

Dnešním ránem počet živých myší v baráku dosáhl počtu lidí zde bydlících. Tedy tří kusů. Pokud jsme nějakou nepropásli. Klidně jich tu může být víc. Chemik vstává dřív než já. Jezdí do práce. V ložnici jsem slyšela, jak domlouvá Kelišce. Kačko, myšičky domů nosit můžeš, ale musíš je venku kousnout. Živé ne, rozumíš? Nevím, jestli mu Keliška rozuměla, rozhodně ho ignorovala, protože vzápětí klapla kočičí dvířka a Kačer odkráčela na čerstvý vzduch. Chápu ji, taky nemám ráda, když mě chemik buzeruje. Chemik upřel pozornost na Pinďu, která začala honit myš po předsíni. Tím jsem zjistila, že tam máme  moc nábytku. Protože podle povzbuzování chemika a následného štrachání obouvací kovovou lžící pod komodou a skříní, myš se zakopala na pozici. Nejspíš předtím, než ji Kačena dotáhla domů, absolvovala vojenský výcvik. Je to  asi zvědavá ženská, protože po pár minutách ticha a pak sprintu, chemik říká, hodná Pinďa. Usoudila jsem tedy, že Pinďa myš chytila. Nedalo mi to a tak jsem z tepla lůžka vyslala poselství směrem na chodbu k chemikovi. Ať ji zakousne! Zakousla ji? Chemik mi sdělil, že ne a jestli jí to má ukázat. Nebyla jsem proti. Zjevně jej to zaskočilo. Prohlásil, že se nebude přece před Pinďou předvádět a srážet její sebevědomí a raději odkráčel na snídani.
Když jsem vstala, byl už chemik z domu. Skříň byla v obklíčení. Na boku almary číhal kocour, vedle něj dřepěl Bertík a zepředu to jistila Pinďa. V té chvíli jsem udělala fatální chybu. Dala jsem jim do misek ranní porci kočičí kapsičky. Nejspíš si tu myš budu muset ulovit sama. Beru do ruky dlouhý kovový zouvák a začínám štrachat pod skříní ...


Chlapík má sice skoro půlroční zpoždění, ale radost z květu mám velikou.


Žádné komentáře: