úterý 23. září 2014

V neděli večer jsem s překvapením zjistila, že půlrok uplynul a zubař si mě objednal hned na pondělí. Protože máme doma už jen Mazlíka, musel chemik do práce později. Je to divné, ale vůbec mu to nevadilo. Čtvrthodinu jsem si dřela v koupelně zuby elektrickým kartáčkem, prošmejdila jsem nití i mezizubní prostory. Aby nebyly u pana doktora řeči, že osmičku nahoře nemám dobře vyčištěnou. Chemik tvrdí, že mám tak mizerný chrup proto, že se mu moc věnuju. Teda chrupu, ne chemikovi.
Do čekárny jsem dorazila s patnáctiminutovým předstihem. To už se mi dlouho nestalo. Vlastně nikdy. Většinou zubař volá, kde že to jsem, že už čeká. V ordinaci byl někdo, kdo měl zuby zjevně v ještě mizernější kondici než já. Vrtačka tam jela jak havíři na rekord. Pan doktor je hotový stachanovec.
Snažila jsem se spočítat, kolik zubů dotyčnému stomatolog spravuje, po chvíli jsem to vzdala. Možná by bylo rozumnější udělat dotyčnému otisk, vymlátit mu zuby a nasadit umělé.
Když jsem vstoupila do ordinace, zkontroloval si pan doktor všechny údaje, to je číslo telefonu, pojišťovnu, bydliště. Na příjmení se tentokrát neptal. Za jedno už si mě pamatuje a za druhé jsem ho už před časem ujistila, že příjmení které nosím si chci nechat do konce života. Ovšem jen pokud mě chemik nevytočí a nevrátím se k dívčímu jménu. O to, aby mě chemik nevytáčel, se však poctivě starám a vytáčím ho preventivně sama. Vzápětí přešel k hlášení o mém chrupu. Hlásí to sestřičce při každé mé návštěvě. Nevím, co čeká. Snad že mi některé vypadaly za ten půlrok sami? Nebo mě podezírá, že ve volných chvílích navštěvuju konkurenci? Hlášení, jako vždy, bylo tristní. Ještě že jsem se počtem zubů v ústech nikdy nedostala přes počet zubů dítěte. Hlášení by bylo delší.
Když jsem panu doktorovi řekla, že ta jím obdivovaná plomba co mi dělal posledně vypadla ani ne po měsíci, zjevně se ho to dotklo. Asi proto mi dneska půjčil zrcátko jen dvakrát. Poprvé, aby mi ukázal, že to nevypadla jeho plomba, ale kus zubu vedle ní. Podruhé, aby se sestřičce i mě pochlubil, jak stoličku krásně opravil. Krasavice mě stála šest stovek a třicetikorunový bonus za to, že jsem se do ordinace dostavila. Když stomatolog zavedl řeč na můj nově rostoucí zoubek a začal snít o nějakém zámečku, který by zoubku pomohl rychleji povyrůst, v hlavě se mi objevila kalkulačka. Když plomba stojí šest stovek, co bude stát zámeček. To teda ať si ten zub dá klidně na čas. Roste pomalu, ale už ho vidím i bez brejlí, tak o co jde. Na to, že tou mezerou v noci slintám do polštáře, jsem si zvykla. Na to, že si občas při řeči přišlápnu jazyk jsem si taky zvykla. Žádný zámeček nebude. Stomatolog vypadal zkroušeně. Za půl roku se zase uvidíme, mám si to rozmyslet. No to určitě. Ať si zámeček koupí sám ...



úterý 16. září 2014








Rozhodla jsem se, že mám na zahradě málo práce. Je potřeba rozšířit okrasný záhon. Na kolečkách měl chemik naloženou posekanou trávu. Chtěl ji nejspíš vyvézt na kompost za barákem, ale nestihl to. Není to zas taková štreka, abych to nezvládla sama. Vyklopila jsem trávu na hromadu, rozhlédla se po louce. Kouknu na navezené kopce co měly být zemina a jsou sám šutr. Kouknu na prázdná kolečka. Hřích jet zpátky po prázdnu. Vlítla jsem na první haldu. Takových krásných valounků. Házela jsem ty nej do koleček. Jsem fakt hamoun. No stačí, nebo to neuvezu. Řeknu vám, že to, co se tvrdí, že by měl člověk, tedy i žena, unést to co váží, je blbost. Vážím fakt hodně, takže bych měla pomalu utáhnout plně naložený náklaďák. Ovšem už jen zvednout kolečka do stavu odjedu s nima, byla šichta. Odjet se mi nepodařilo. Ani popojet. Bych nevěřila, že kolečka plná kamení jsou těžká jako kráva. No nic, trochu odsypu. Myšlenka to byla dobrá, ale odsypala jsem všechno, protože když jsem je naklonila na stranu, neudržela jsem balanc a šutříky se vysypaly skoro všechny. Protože kolečka se nenaklonila nýbrž převrhla. Začala jsem nakládat znovu, jen třičtvrtinu. Zvednou to šlo, dokonce jsem popojela asi deset kroků. Teda deset mých kroků, takže asi tři kroky normálního člověka. A narazila jsem. Na drn co tam zůstal po sečení trávy křoviňákem. Hodně velký drn. Být ještě  o pár pohlavků menší, ani přes něj nevidím. Budu muset projít celou trasu až do zahrady, abych věděla, jaké překážky mě po cestě ještě čekají. Už se nenechám zaskočit. Kromě pár dalších drnů po cestě jsem žádný další zádrhel neobjevila. Statečně jsem vysypala z koleček ještě asi třetinu valounků, podařilo se mi byť s menšími problémy objet všechny na trase nastražené drny a už jsem byla u zadní branky. Nenapadlo mě, jak obtížné je přejet betonový rantl. A taky mě nenapadlo, že při všem tom svém snažení mám diváky. Nemám ráda diváky. Asi po deseti minutách kruté dřiny se od sousedů ozvalo paní, počkejte chvilku, já to tady dodělám a pomůžu vám s tím. U sousedů na fasádě, za rohem, pracovali zedníci. Furiantsky jsem prohlásila, že vlastně už mám kolečka tam, kde jsem je chtěla mít a pomoci netřeba. Nenápadně jsem odsypala další hromádku valounků. Heuréka, podařilo se mi přejet rantl a jsem na zahradě. Kolečka s nákladem jsem nechala stát u studny. S pletoucíma se nohama (vidět mě orgán, dal by mi foukat) jsem vyrazila směr barák. Psi mě nepoznali. Rudokožce viděli poprvé v životě. Srdce mi tlouklo nejen v hrudi ale i v hlavě, v každém spánku jedno. Tlouklo mi ještě někde, ale to se nepíše. Vyzunkla jsem půl flašky vody a třičtvrtě hodiny jsem seděla na lavičce v předsíni. Čekala jsem, až se moje barva vrátí k normálu a v těle bude tlouct jen jedno srdce...









Minulý týden hodně pršelo. Nudila jsem se. Trošičku.





Hra stínů ...







Úplněk






úterý 9. září 2014

Ve čtvrtek večer jsem mu popřála dobrou noc a uložila ho ke spánku. Ráno už se neprobral. Neprobral není to správné slovo. Jen se pořád dokola restartoval. Takový pech před víkendem. Chemik v čudu celé dva dny, já a on jsme mohli být spolu bez toho, aby se nás chemik snažil rozdělit. A maník, co nám o něj pečuje taky celý víkend mimo. Všechny přihlašovací údaje nedostupné, protože jsou uložené v tabulce na PC. Noťas je platný jak mrtvému kabát, když neznám hesla k oblíbeným stránkám, kam chodím klábosit.
Tento víkend mě přesvědčil, že jsem závislák. Závislák na internetu. Byla jsem podrážděná až nervózní. Na čokla jsem v jednu chvíli ječela, že je čokl. Kocourovi jsem vyhrožovala hladovkou, pračce jsem řekla že je praštěná a sušičku jsem obvinila ze sabotáže, když mi odřela palec při nešikovném zavírání dvířek. Musím sebekriticky přiznat, že takhle nevrlá nebývám ani při držení jakékoliv diety. Alespoň že práce na zahradě bylo dost. A protože jsem kvůli chcíplému PC byla ve stresu, šla mi práce hezky od ruky. Hlavně práce destrukční. Plevel neměl šanci. A že ho tam bylo po těch deštích.
V neděli se chemik z akce vrátil odpočinutý a dobře naložený. Já byla sedřená jak borůvka. Nejhorší víkend prožila naše Pinďa. Nevím, kde se v ní vzala odvaha odejít ze zahrady a courat se bůhví kde. Vrátila se ošklivě potrhaná s ranami na krku. Vydesinfikovali jsme jí rány a teď celé dny spí. Kočka prý má sedm životů, snad je to pravda ...

Foto - Chlupáček miluje krabice, jak se do téhle dostal a hlavně jak se v ní otočil netuším.

čtvrtek 4. září 2014

U nás na severu Moravy se říká "jít na hřiby", když v Čechách se chodí "na houby". To jsme si před časem museli vysvětlit s návštěvou z Pardubic. Protože houba je u nás na nádobí, na utření tabule, případně v koupelně na mytí těla. To co roste v lese jsou hřiby. U nás na zahradě jsem onehdá našla dva hřiby, které jsem nedokázala určit. Mezi námi, já dokážu určit jen muchomůrku a to jen tu červenou, bedlu, václavky, pýchavku a žampióny, ty ovšem jen na pultě v krámě. Protože jsem si přečetla, že se dají zaměnit za nějaké jiné hřiby.  Prolítla jsem tedy za účelem určení chytrou knihu, co jsme si s chemikem koupili na začátku našeho manželství, teda v pravěku. No a protože v pravěku existovala jen černobílá fotografie, kniha žádné neobsahuje. Obsahuje kreslené barevné obrázky. Akorát že ty nejsou tak dokonalé jako fotka. Podle Atlasu hub z roku raz dva teda nic určit nejde. Kromě těch, co bych nesebrala ani kdyby mě prosily. Barvy červené, fialové...  Vypadaly jedovatě i na té kresbě. Obrátila jsem se tedy na pana Googla. Bingo. Něco hodně podobného jsem objevila. Čistě teoreticky by to mohl být klouzek. Teda dva klouzci. Uložila jsem si obrázek a když se dostavil domů chemik, požádala jsem o konzultaci. Na klouzka to neviděl. Rozumí tomu jako koza petrželi, teda stejně jako já. Internetová známá, houbařka fajnšmekr, mi potvrdila, že by to klouzek být mohl. V té chvíli i chemik připustil, že jistou podobu s klouzkem moje hřiby vykazují. No jo, ale co s dvěma kouskama udělat? Sušit se to nedá, jak vyčetl chemik. Ani by to nestálo za to. Na smaženici je toho taky málo. Vyhrála varianta přidat to pod maso.
Krmě byla výborná. Pochutnali jsme si oba. Chemik si šel dát šlofíčka. Já zasedla k háčkování. Po chvíli se mi zdálo, že v břišní krajině cítím křeče. No jestli jsem nás otrávila, tak potěš koště. Zbystřila jsem a začala se více pozorovat. Křeče neustaly. Koukla jsem na chemika. Ještě dýchal. No jo, je větší, otrávený bude později. Sedla jsem si k internetu a vyhledala příznaky otravy hřibama. Sedělo to. Křeče - ty mám. Třes - jo taky, pletla se mi dokonce písmenka na klávesnici. Dušnost - určitě mám, dýchám jako lokomotiva. Klesá krevní tlak - víc už ani klesnout nemůže, mám ho hodně nízký i bez otravy hřibama. Jestli klesne ještě níž, jsem dočista mrtvá. Další z popsaných příznaků bylo dlouhodobé zvracení, jemné změny psychiky, invalidita nebo smrt. No zvracet se mi zatím nechtělo, ale změna psychiky nebyla jemná, nýbrž pořádná, začala se mě zmocňovat panika. Půjdu se podívat, jestli chemik ještě dýchá.  Pořád ještě dýchal. Na hrudi mu ležel kocour a oba chrápali jak placení od hodiny. Vrátila jsem se k internetu abych zjistila, jak otravu překonat. Vyvolat zvracení. No to ani náhodou. Fuj. Zintenzivnit vyprazdňování střev podáním projímadel nebo černého uhlí. Bože, kde vzít v neděli projímadlo? Kde vzít v létě černé uhlí, nota bene když topíme tepelným čerpadlem.  A uhelné sklady jsou v neděli taky zavřené.  Zbyla mi poslední možnost. Bohatý přísun vody. Vyřla jsem dvoulitrovou flašku na ex. Málem jsem se utopila.Tímto mohu místopřísežně prohlásit, že díky dvěma litrům vody  otrava zjevně vysublimovala neznámo kam. Chemikovi nejspíš od otravy pomohl hluboký, ničím nerušený spánek. A kocour na hrudi...

Foto: Z dnešní zahrady, konečně den, kdy neprší.