Včera jsem usnula v pracovně na pražčáku. Půl čtvrté ráno. Klapla kočičí dvířka. Káča vešla do předsíně a radostně cvrlikala. Okamžitě jsem byla na nohou. Protože když Keliška cvrliká, radostně tím oznamuje, že si přinesla živou myš. Nemýlila jsem se. Miniatura myši byla neobyčejně rychlá. Vzala jsem misku od kočičích granulí a chtěla jsem mrňouse přiklopit. První pokus nevyšel. Asi se jí zdálo, že vidí nad sebou stín dravce a zaplula pod schody. Za ní zaplula Keliška a za Keliškou já. Nejsem ovšem tak skladná jako Keliška a už vůbec ne mrštná jako miniatura. Nevyšel ani druhý pokus. To už jsem byla dost vytočená, protože jsem v zápalu lovu na myš zapomněla, že schody drží na železné konstrukci a rána do hlavy o ni bolí jako sedm čertů. Keliška ovšem byla ve svém živlu. Honila miniaturu po předsíni sem a tam a já začala přemýšlet o tom, že pokud je miniatura ženského rodu a dostane se nějakou skulinou do podlahy, vyleze do patra a potká se s Jinglesem, bude ve stropě za čas veselo.
Situaci zachránil jeden z Kubíků. Nejspíš viděl, že se v předsíni svítí a přišel se zvenku podívat, co se to doma děje. Z patra dolů nakukovala Pinďa. Keliška zhodnotila, že dělit se o miniaturu se zbytkem kočičí posádky nebude, vždyť je to tak do jednoho zubu, rafla myš a zdrhla ven. Šla jsem si znovu lehnout. Sotva jsem zabrala, vyhodil chemik Bertíka z ložnice a ten samozřejmě zamířil za mnou. Už jsem nezabrala. Na nohách mi ležel Bertík a na hrudníku chrněla Pinďa. Byla jsem jako myška abych je neprobudila. Ať se vyspí alespoň někdo...

Foto části kočičí posádky, archiv

Kubíci a Káča, řečená Keliška

Některé fotky už taky nejspíš byly, ale opakování prý je matka moudrosti...