Každý den už od rána bylo krásně. Sluníčko svítilo, jako by ho platili v dolarech a naše Pinďa čumákovala od božího rána na okně pracovny. Tak ráda by šla ven a netroufá si. Co kdyby ji už nepustili domů? Je u nás už třičtvrtě roku a nejdál byla jednou jedinkrát na dvorku pod jedličkou. Asi pět minut. Kočičí posádka ji už toleruje, no spíš ji ignorují. Po pár dnech sluníčko Pinďu přesvědčilo, že se má jít podívat ven. Nejprve posedávala před kočičími dvířky, to aby v případě nebezpečí nemusela daleko. Pak se osmělila a přeběhla dvorek. Dneska už trávila venku více času než uvnitř. A tak přišla o kočičí záchodek v předsíni. To se nám všem ulevilo. Zase je u nás voňavo...
Možná je to tím, že je na rozdíl od zbytku posádky nalezenec, ale Pinďa je jediná, kdo nad jídlem neofrňuje. Zbaští všechno, chodí ochutnávat i k psí misce Bertíka. A protože v předsíni spolu žijí od ledna, je jí to z jeho strany tolerováno. Bertík trpělivě čeká až Pinďa ochutná a pak se teprve dá do jídla on. To náš jednooký stařeček westík Čip zůstal bydlet v obýváku. Je z něj starý nerudný dědek, netolerantní a svárlivý. Proto jsme museli Bertíka vystěhovat do předsíně. Protože se každou chvilku poprali. Jen na dvorku mohou být spolu, na sváry nemají čas. Je třeba si hlídat  svůj majetek, nám do péče svěřený...

Tak to jsem napsala asi před třemi měsíci.

Dnes je u nás Pinďa rok. Ven chodí pravidelně, hlídá si nás i oblíbence Čertíka Bertíka. A ten zase hlídá ji. Běda, kdyby si někdo z kočičí posádky na Pinďu dovoloval. Hned je srovná do latě. A tak tady všichni žijeme. Dáváme na sebe pozor, máme se rádi a občas si zalezeme do koutečku a chceme být nerušeni. Já, chemik, Čip, Čert, Sára, Kubík, Chlupáč, Káča, Pinďa. Čekáme, až se nám vrátí z cesty za velkou louži synek ...

Trocha domova ...