Jedeme za babi do rodného městečka chemika. Veze nás Mazlík. Chemik konstatoval, že je třeba autíčko občas vyvětrat a vzít ho na výlet, aby nám před barákem nezrezlo. A taky prý je třeba, aby s ním občas jako řidič jel někdo, kdo s ním neskončí v příkopu. No to sedělo. Kdopak asi loni sestřelil na silnici srnku a ztratil přitom SPZ a pomuchlal mu kapotu tak, že se musela vyměnit. Krásný stříbrný Mazlík má od té doby hnusnou černou kapotu. Chemik tvrdí, že teď vypadá "sportovně".
Místo, abychom jeli obvyklou cestou, rozhodl se chemik, že to vezme "naokolo". Neprotestovala jsem. Když nejsem řidič, je mi jedno, kam mě vezou. Ovšem slovo naokolo nebylo výstižné. Protože chemik zapomněl odbočit a tak jsme dojeli až do Nového Jičína. Tam to střihnul na ValMez. No a za ním byla cesta uzavřená a museli jsme najet na objížďku. Začala mě bolet jizva na prostředníčku levé ruky. Bolí vždycky, když má přijít déšť. Před lety mi kousek z prstu skoro odkousl pes. Zahojilo se to. Psovi jsem odpustila. Od té doby bych z fleku mohla dělat rosničku. Do toho mě z těch zatáček  začal bolet žaludek, což znamená, že mi bylo blbě. Chemik mi poradil, ať si otevřu okno. Má dneska nějak moc dobrou náladu, laškoval o mé indispozici celou cestu. Po pěti minutách mě bolel prst, bylo mi blbě a byla mi kosa. Nejspíš jsem si měla dát na snídani jen jeden čerstvý voňavý rohlík s čajem a "nesežrat" rohlíky dva a ještě to zalít kakaem. Nejsem přece pažravá piraňa. Nestřídmost se trestá. Do cíle jsme dojeli místo za třičtvrtě hodiny za hodinu a půl. První cesta vede vždycky do zahradnictví. Konečně kyslík.
Nutně potřebuju koupit japonskou vrbičku. Jejda, mají cesmínu. Jestlipak dělá kuličky. Musím se zeptat. Vřes taky potřebuju. Nutně. Našli jsme vrbičku, v ruce už jsem držela vřes a šli jsme zaplatit. Teda platil chemik, já co by žena v domácnosti momentálně mám jednu kapsu prázdnou a druhou vysypanou. Chemik neztratil nic ze své dobré nálady, dokonce neprotestoval ani proti zaplacení rostlin. Musím toho využít. Zeptala jsem se na kroucený modřín a paní Horákova mě navedla přímo k němu. Ten tu nemůžeme nechat. Taky ho nutně potřebuju. Cesmínu jsem přestala nutně potřebovat ve chvíli, kdy jsem se dozvěděla, že nebude dělat kuličky. Začala jsem být šťastná a spokojená. Už mám stejně dobrou náladu jako chemik. A dostatek kyslíku.
I babi jsme zastihli v dobrém rozmaru. Když se ptala, jestli nechci dva staré proutěné košíky s uchem, chemik prohlásil, že nechci. Já mám jiný názor. Košíků není doma nikdy dost. A tak jsem nafasovala dva fešáky. Protože je na nich vidět, že mládí, stejně jako já, už mají za sebou, mám z nich radost o to větší. Krámy s patinou a nádechem stáří miluju. Stejně jako chemika. I s jeho patinou ...