Chemik odjel včera na služební cestu. Vezl jej kolega. Zpět si to z Prahy vyzkoušel po dlouhé době vlakem. No a já pro něj musela na své "oblíbené" nádraží v Hranicích. Což o to, po dobu co tam jezdím vyzvedávat synka, mám cestu natrénovanou. Dokonce i kruhový objezd v Hranicích si na mě za tu dobu zvykl a nedělá zbytečné potíže. Ale už týden mám krámek zavřený, do městečka nejezdím a tak mi úplně ušlo, že je rozkopaný mostek přes hlavní silnici. Tím pádem je cesta uzavřená. A protože jsem nepozorná, nevšimla jsem si ani značky. Musela jsem se tedy vracet zpět a jet objížďkou. Semafory nemám ráda. Zdržují. A já se ocitla na konci "potravinového řetězce" kolony. Rozsvítila se zelená, než jsem se dostala na řadu, zase už byla červená. Tahle zdržování nemám ráda. Nedovedu si představit bydlet ve velkém městě a jet či vracet se za špičky do práce či domů. Zlaté kotěhůlky. Chemika jsem si vyzvedla s třicetiminutovým zpožděním a vyfasovala jsem za to indiána. Kafe Vávra po zřejmě únavné cestě vlakem vařit odmítl. No za indiána mu uvařím kafe sama a zákusek mu naservíruju i na talíři. Ale uznejte, jak má v téhle domácnosti člověk zhubnout, když fasuje takové sladké, neodolatelné úplatky...