Dnes mám volný den. Jsem bez auta a tak budu dělat společnost psí a kočičí smečce. Sluníčko už hřeje, svítí jak o život. Na obloze azuro. Nemůžu najít svoji apartní kšiltovku, o které synek tvrdí, že v ní vypadám jako strýček Pompo. Pořád lepší vypadat jak strýček Pompo, než jako brýlatá panda po požití. Tak totiž vypadám, když si na hlavu narazím slamák. I rychlost mám podobnou rychlosti pandy.
Taky nemůžu najít nůžky. Minule jsem stříhala na zahradě fólii. Jsem si jistá že jsem je určitě dala tam kam patří, ovšem skřítek "Abysemtonašel" je někde zašantročil. Není to jediná věc, kterou zahrada spolkla. Taky červené zahradnické nůžky se nemůžou najít. Jeden by řekl, že červená půjde v záhonu či trávě vidět. Není tomu tak. Mám podezření, že všechno nářadí se po položení do trávy chová jako chameleon. Prudce změní barvu a je k nenalezení. Chemik mě vytáčí dotazy co zase hledáš, případně kde jsi si zas co položila.
Ještě stále jsme nesjednotili názor na finální vzhled fasády. Takže včera jsme svorně dospěli k rozhodnutí, že to necháme ještě rok uležet. Ukecala jsem chemika, aby tedy pod okna jídelny připevnil litinové konzole a provizorní desky, abych tam mohla dát truhlíky. Nevím, jakou odměnu očekával, ale když už měl vrtačku v ruce, donesla jsem i svícen, který už hodnou chvíli čekal na svoji příležitost v almaře. I přesto, že musel jak na konzolách tak na svícnu zvětšit, tedy převrtat všechny díry, obešlo se to z jeho strany bez větších protestů. Zadarmo to ovšem není. Musela jsem mu slíbit upečení fujtajblíku. Snad zapomene koupit jablka, fujtajblík dá moc práce ...

Ranní procházka po zahradě