úterý 22. dubna 2014

Velikonoce máme za sebou. Chemik si nejspíš přečetl na mém blogu co na něj v pondělí ráno chystám a tak ze strachu vstal velmi brzy. Tudíž můj plán polít ho vodou ztroskotal. Nebudu jej přece honit s kýblem vody po baráku. Za prvé mi chybí rychlost a za druhé je to pod moji důstojnost. Stejně by mi zdrhl. Pokud by mi nezdrhl, sebral by mi kýbl s vodou a cáchl by ji na mě. Je silnější a určitě mě přepere.
Účetní si v pátek odpoledne vzpomenul, že nutně potřebuje, abych udělala do úterního rána inventuru v krámku, chemikovi to řekl v pátek odpoledne. V pondělí po ránu jsme se tedy skutáleli z kopečka do údolí a dopoledne plodně strávili inventurou.
Po obědě jsme zajeli za babi. Na otázku jestli chci vidět starý kalendář z roku 1910 jsem nadšeně prohlásila že ano. Mám knihy ráda a těch starých "s pamětí" po předcích si vážím a považuju nejvíc. Knihu jsem nejen viděla, ale babi mi ji darovala. Tím pro mě pondělní velikonoční den získal další rozměr.
Návštěva u maminky, tak ta byla jako každá velikonoční návštěva u ní. Nejprve jsem se ujistila, že informace o zmenšení jalovce, který jí roste před barákem, skutečně proběhlo. Tak o tohle torzo mě brácha letos omlátit nedokáže. Směle jsem vstoupila do zahrady. Maminka byla u včel. Jestli prý nevíme, kdy se jezdí na návštěvu. Je před šestou a můj mladší brácha se mě od rána nemůže dočkat. Doma má manželku Lazara, ochořela chřipkou. Tu musel šmigrustu ušetřit. Na starou matičku si netroufl a tak jedinou obětí jsem mohla být já. Začala jsem být ostražitá. Ovšem brácha je o pět let mladší a o sto procent svižnější než já. Kdoví, odkud se tam najednou vzal. Hned jsem pochopila, kde se nachází ta uřezaná polovina matčina jalovce. Strom třímal v ruce brácha a řítil se s ním na mě. Tak rychle jsem se ze židle ještě nikdy nezvedla. Moc strategicky jsem si nesedla. Seděli jsme pod pergolou, z jedné strany zavazel rybníček, z druhé chemik. Nehodlal vstát a umožnit tak své ženě únik do bezpečí domu. Zjistila jsem, že když jde do tuhého, jsem docela rychlá. Ovšem pomyšlení, že konečně může zmlátit nějakou ženskou, zrychlilo i bráchu. V tváři výraz vikingského válečníka, jal se mě pronásledovat. Dala jsem dvě kolečka kolem pergoly, brácha po mě mrskal stromem. Ne že by mě doběhl, ale strom byl dlouhý, tak na mě dosáhl i když jsem dělala co mi dech dovolil. Abych tu honičku bráchovi zpestřila, začala jsem do rytmu běhu ječet. Brácha měl evidentně radost. Na můj běh a velikonoční ječení se evidentně těšil celý rok.
Když usoudil, že oba máme dost, odložil jalovec a v tom přišel druhý brácha. Mladší kývl směrem k odloženému stromu a povídá tam máš jalovec. Já ti ji podržím a ty ji nařežeš. Ovšem brácha  je gentleman. Řežbu odmítl a jako vždy po pozdravu, odešel do svých komnat. Což mě opět přivedlo k myšlence, že jej mámě kdysi dávno v porodnici vyměnili...
Jehličí z jalovce si budu z hader obírat nejméně do pátku. Nohy i přesto, že jsem měla oblečené rifle, štípou a pálí. A to na mě při našem běhu brácha řval ségra zastav a vyhrň si gatě. Do příštích velikonoc si musím opatřit kalhoty s podšívkou a vlněné punčocháče...







A toto je část skály, kde jsem v zimě fotila ledopád. I teď má své kouzlo. Souhlasíte?





Žádné komentáře: