Máme za sebou aprílový den jak vyšitý. Nejméně desetkrát sprchlo a několikrát se ukázalo i sluníčko. Venku je klendra, že i kočičí posádka usoudila, všude dobře, doma nejlépe. Rozmístili se po baráku, každý si našel nějaký pelíšek a chrní.

Taky bych chrněla. Nemůžu. Čeká mě žehlení. Chemikovi   o p ě t   došly košile. Dneska se v krámku stavila naše paní doktorka. Shodly jsme se na tom, že by se měla vrátit zpět móda první republiky. Škrobené vyměnitelné límečky. Chemik by z toho měl radost. Nestály by ho košile takový majlant jako teď, kdy mu každý měsíc vyhodím košili jen proto, že má ožuchlaný konec límečku. By mě zajímalo, jestli si je žužlá sám nebo to dělá pračka či sušička. Taky měla dobrý nápad, že kdysi chlapi nosili cokoliv a na tom náprsenku, vestu a sako. Bylo by snadnější prát náprsenku, která nemá rukávy ani zadní díl. A kdyby pod ní nosili tričko, tak to stačí po usušení jen složit. Fakt to měly tenkrát holky vymakané. Akorát že stály u necek a valchy a praly ručně. Musela to být docela dřina.

Onehdá jsem si slíbila, že nebudu utrácet. Nedaří se mi. Do krámku chodím kolem garáže, kde si otevřeli malé zahradnictví. Kytky jsem tam koupila v pátek, v sobotu jsem nakoupila kytky v rodišti chemika a dneska jsem přitáhla alespoň bílou hortenzii. A na zítřek jsem si nechala odložit japonský javor. Sylva, která tam prodává se mě ptala, jestli tu hortenzii mám na hřbitov. Zaskočila mě tím. Musím pouvažovat, jestli mají můj popel opravdu nasypat k popínavé růži. Možná pod bílou hortenzií by se mi leželo taky dobře. U chemika je to jasné, vysypu ho pod švestku. Akorát že ji musíme napřed zasadit. Růže mi už roste. Razím heslo "buď vždy připraven".