Chemik sundal ze dveří věneček s brusličkama a já tam dala loňský "velikonoční" s kohoutama. V garáži u květinářek jsem koupila tři petrklíče, nasadila je do mísy. Zítra k nim zapíchnu ovci na špejli. Na větev kterou jsem loni přivlekla z lesa jsem navěsila plastová vajíčka na pentlích. Tím končí moje velikonoční zdobení.
Na rozdíl od vánoc velikonoce moc nemusím. V pondělí se cizí chlapi tlačí do baráku aby vám nařezali. A myslí si, že za ten bordel, co vám v uklizeném domě nadělali, dostanou ještě ulito. Copak to je normální? Stačí, že každé velikonoční pondělí, ještě než vůbec otevřu oko, přihasí si to chemik se studenou vodou a tu na mě cákne. Nesnáším studenou vodu. Nesnáším nic, co je studené. Kromě přítulného psího čumáčku.
Studená voda, to je pro mě pohroma. Chemik za mnou kdysi vlezl do sprchy a okamžitě ji opustil. Ne že by se mě lekl, ale prohlásil, že voda kterou se sprchuju má teplotu vody, kterou řezníci paří poražené vepříky. Od té doby se sprchování se mnou vyhýbá. Jsem za to ráda. Dávno už nemám postavu manekýnky a dneska bychom se oba do sprchy sotva vešli. Ale pracuju na tom. Teda ne na tom,aby tam za mnou zase vlezl. Pracuju na tom, aby nenastala doba, že se tam nevlezu já sama. Protože svého horkého sprchování se nevzdám. Smůlu mám jen když je doma synek. Má stejné nároky na teplotu vody jako já. A když lachtan vleze do koupelny jako první, udělá z koupelny saunu. A vycabrá všechnu vodu, která odpovídá mým nárokům na její teplotu. Chemikovi to nevadí. On studenou rád. Přemýšlím, jestli ho v pondělí nepřekvapím. Vstanu první a vyklopím na něj konev studené vody. Ať si ty velikonoce letos taky trochu užije...