"Časně ráno vstanu, protřepu křidélka, vyletím vzhůru, až do oblak. Jásavým zpěvem pozdravím nový den. A večer jdu spát utahanej jako kůň." To je text ze starého kresleného vtipu pana Jiránka.
Já vstala také časně. Točení hodinama mi opravdu pokaždé rozhodí moje jinak kvalitní a pohodové spaní. Do městečka jsem dneska proto přijela s předstihem. Před krámkem jsem si přišlápla tkaničku na botičkách pryskýřníkách a o schod venku jsem si opět rozrazila svoje oblíbené koleno.Ještě že paní zespoda nechala otevřené vchodové dveře do baráčku. Jinak bych si asi nabourala i hlavu. Díky rozvázané tkaničce jsem objevila, že botičky mají ještě pár dírek navíc, kterých jsem si předtím nevšimla a jdou tedy utáhnout tak, aby obuv na noze netančila. Škoda že jsem na to nepřišla v den, kdy jsem šla do práce pěšky. Chemik říká, že bych si měla koupit nákoleníky jako mají kolečkoví bruslaři a helmu a rukavice, jako mají cyklisté. Jinak prý si není jist, jestli se nezabiju ještě před dosažením důchodového věku. No na to, jak už jsem stará, ale přitom kam nám ten věk pro odchod do důchodu posunuli, budu mít asi ještě hodně příležitostí.
Celé odpoledne jsem strávila na zahradě sázením a přesazováním. A konečně jsem opět zprovoznila na dvorku fontánku. Kočičí posádka je z ní nadšená. Já taky. Je sranda je pozorovat, jak se snaží jazýčky zachytit kapky vody a nenamočit si při tom tlapky.
Utahaná jsem stejně jako ten pták z kresleného vtipu. Naleju si sklenku Cinzána, vystrnadím chemika z oblíbeného křesla, natáhnu nohy a budu dělat opravdové nic.

Foto archiv "Tak jde čas"