Ukázalo se, že pěší cesta do práce zase nebyla tak dobrý nápad, jak jsem si myslela. Kočičí posádka, když viděla, že nenasedám do Mazlíka, ale pokračuju v chůzi, se ke mě přidala. Marně jsem se jim snažila vysvětlit, že nejdeme na procházku kolem kravína, ale jdu do práce. Obešli jsme teda kravín, jak jsou zvyklí a protože jim vytrávilo, nalákala jsem je doma k miskám a zavřela kočičí vrátka. Synek měl za úkol je tak po čtvrthodině uvolnit, aby posádka mohla ven.
Přes les to byla paráda. Sluníčko už svítilo a vonělo to zetlelým listím a jehličím.  
V polovině cesty mi moje nové botičky, o kterých jsem byla přesvědčena, že v nich mám nohy jako v peřince, začaly na hnátkách tančit. Utáhla jsem šňůrky. Po chvilce si na noze zatančily zase. Měla jsem si vzít do batůžku náhradní obuv. Teď to vím. Do krámku jsem dobelhala s půlhodinovým zpožděním. Z jedné paty na mě mrká puchýř, druhou mám odřenou. Nehet na palci pravé nohy mi nejspíš sleze. Palec levé nohy mi asi budou muset rovnou amputovat. Něco pozitivního ta pěší cesta do práce přinesla. Sice jsem si zničila nohy, ale krásně jsem si pročistila hlavu. Jo a kančíky jsem nepotkala. Nejspíš jsem funěla při chůzi tak, že mě pokládali za statného konkurenta a k cestě se raději ani nepřiblížili...