pondělí 3. března 2014

Oslava strýčkových narozenin se kvapem blíží. Přehodnotila jsem svůj úmysl zajít ke kadeřnici až po svém zhubnutí. Když už jsem nesehnala žádný slušivý model, kterým bych společnost ohromila, musím vsadit na nový účes. Když jsem v pátek volala kadeřnici Evičce, první dotaz byl, jestli mě vůbec ještě pozná a co jako budeme na mojí hlavě tvořit.  No to zatím nevím, přes víkend něco vymyslím. Vymyslela jsem a tvořily jsme. Moje přání byla pevná trvalá, nefoukat, vysušit. Evička se nesměle ptala, zda natrvalit i ofinu. Furiantsky jsem pronesla "No jasně". Vzhledem k tomu, že u kadeřnice musím sundat brýle, může na mé hlavě beztrestně dělat co chce, protože to nevidím. A tak pokaždé, když se ptá, zda dobrý, říkám dobrý. Pracovala na mě usilovně skoro dvě hodiny. Když skončila dotazem "Může být?", řekla jsem že může. Pak jsem nasadila brýle. Koukla jsem do zrcadla. A vyděsila se. Vypadám jak pudl po botoxu. Francouzský cop to spravil. Když jsem přišla domů, chemik na mě koukl, chytil se za srdce a vzdychl "Můj ty bóže". Akorát nevím, jestli to bylo ohromením, zděšením či nadšením. Budu věřit tomu nadšení. I když sama vím, že ta ovčí ofina ještě potřebuje doladit ...

Žádné komentáře: