Jsem přejedená, že se mi nechce ani myslet, od smíchu mě bolí panty a na noze mám puchýř velikosti mexického dolaru od křusek s podpatkama. Ty podpatky jsem měla vynechat. Chtěla jsem být trochu vyšší, ale stejně jsem byla na oslavě nejmenší, nepočítám-li tří a čtyřletého prcka, strýčkovi pravnuky. Když jsem chemikovi naznačila, že dneska mám podpatky, tudíž mu už nekoukám na prsa, ale dohlídnu do jeho nosních dírek, opáčil, ať se moc neprsím, že pořád vidí vršek mojí hlavy. Trochu mě tím naštval, ale náladu mi nezkazil. Ovšem váhově, to jsem byla jasný vítěz. Od pondělka nasazuju Mírovu dietu. Není boha, aby nezabrala.
Po více než čtyřiceti letech jsem potkala i sestřenku, kterou si snad pamatuju  s plínkama. Měla jsem z toho setkání velkou radost. Aby ne, když pochválila moje brýle, které ještě pamatují aktivní výuku ruského jazyka na středních školách. Dokonce i částečně zkrocený pudl na mojí hlavě se jí líbil. Možná to byla jen zdvořilost dobře vychované dámy k přece jen věkem poznamenané sestřenici.
Moje maminka svému bratrovi přednesla veršovánku, kde vyzdvihla nejen jeho dobré vlastnosti. Starý pán byl dojat, i slza ukápla. Uvědomila jsem si, jak moc mám všechny tyhle lidi ráda. Mám skvělou rodinu a fajn příbuzenstvo. Jen ten můj prostřední brácha, kterého nám nejspíš opravdu vyměnili v porodnici, se po gratulaci a obědě  sebral a odešel směr hory. Jako ostatně vždy.
Snad se všem zúčastněným líbila oslava tak jako mé maličkosti. Moje tuplované sestřenky, díky. A na to seznamování s dámami zde na vsi si budu muset počkat do dalšího MDŽ. Nestačila jsem se naklonovat...