Paní švadleně odešel šicí stroj. Kam, to neřekla, ale předpokládám že jej pokazila. To já na ten svůj raději ani nesáhnu, aby zůstal v pořádku. Chemik ovšem trvá na tom, že potřebuje zašít kraťasy. Své oblíbené. Já bych je teda klidně vyhodila, ale prý si na sebe zvykli a je na ně citově navázaný. Nu což, budu se muset   z a s e   obětovat.
Dnes mě vyzvedával z krámku. Vypadal divně. Pak jsem na to přišla. Měl na sobě sako a pod ním tričko, které dostal od kamarádů k padesátinám. Divná kombinace. Proč nemáš bundu? Nechal jsem ji v autě a s tím odjel mladý. Ve skříni máš jinou. Tu oranžovou? (Hnusná bunda, kterou nosil snad v pubertě. Kdo ji vybíral, byl jednak barvoslepý a druhak neměl kapku vkusu. ) Ne, tu jsem onehdá vyhodila. Ty jsi vyhodila moji oblíbenou bundu? No jo, vyhodila, chtěl jsi si ji vzít do hrobu? No jo, v čem já teď budu ležet v truhle? No nějak tě ustrojím, neboj. Třeba tričko, kraťasy a šutky, nestačilo by? Stejně by ti tam bylo v bundě horko. No jo, stačilo, ale ty co mám rád, tak jsou roztrhané, zašiješ mi je? Jo, zašiju, ale až toho budu mít víc, kvůli jedněm kraťasům nestojí za to vytahovat mašinu ...
Po návratu domů se u šicího stroje objevila hromada velikosti kopce, kterému na Slovensku říkají Stoh. Kdysi jsem na něm málem vypustila duši. Vypadá to, že ji vypustím teď. Znáte to, podáš prst a chtějí celou ruku. To se mi teď stalo a to si dávám tolik pozor. Chemik tam dal i děravé ponožky, které vykutal bůh ví odkud. Má mezeru ve vzdělání, za těch 26 let už jsem mu mohla vysvětlit, že děravé ponožky naprosto neekonomicky vyhazujeme, stejně jako vyhazujeme jeho staré hadry, které se mi nelíbí. Proto má ve skříni pořád tolik místa, na rozdíl ode mě.

Foto "Zahrada dnes"