Mám průšvih. Zrušila jsem chemikovi zelené trenky na volejbal. Ne že by se chystal k tomuto sportu vrátit,  ale jak říkal, měl k nim citový vztah a uchovával je jako vzpomínku na dobu, kdy jeho tělo bylo ještě fit.  No nic, objednám zelený flastr a na trenky ho nažehlím. Budou jako nové. K svátku je dostane jako dárek pod sklem a zarámované. Na zdi v pracovně už jsem jim našla i místo. Aby ostatní interiér v pracovně k trenkám ladil, budu muset na jaře vymalovat.
Asi jsem to s tím rotopedem přehnala. Nebo byly trenky ušity z chabrus materiálu. Najednou se z ničeho nic mezi stehny prodřely díry. Bez varování. Další možnost je, že i sedlo mašiny je ze špatného materiálu. To bude nejspíš ono. Šlapu už skoro čtrnáct dnů a mrcha tlačí do sedinky pořád stejně. Žádné viditelné výsledky na sobě nepozoruju, teda kromě vytlačeného sedla na perdeli. Dívala jsem se do hadrkatalogů po nějakém vhodném sportovním  oblečku. Není snadné na kredenciozní dámu v letech najít šik cvičební úbor, když tato má ještě ke všemu krátké nožičky. Když objednám normální velikost, musím vytáhnout pas pod prsa, abych měla nohavice akorát a nepřišlápla si je. Když nechám pas tam kde patří, mám rozkrok u kolen a  nohavice mi budou plápolat na šlapadlech, tím se vytvoří větrný vír a ten mě bude brzdit. Sice jsem jeden obleček ve zkrácené délce našla, počítám, že až chemik zjistí jeho cenu, rotoped prodá, neboť za tepláky a tílko chtěj ti vydřiduši patnáct stovek. Bačkůrky s beránkem k nim vůbec nepůjdou. Neladí ani barvou, ani stylem. Takže potřebuju ještě sportovní botičky, bratru za dva tisíce.
Když jsem před chvílí předestřela chemikovi své finanční požadavky stran nákupu cvičebního úboru, dozvěděla jsem se, že vymýšlím blbosti, mám přestat týrat rotoped a začít chodit do práce pěšky. Tak to do práce nemusím chodit vůbec. Mám vyzkoušeno, že cesta dolů trvá třičtvrtě hodiny a cesta nahoru skoro hodiny dvě. S minimálně třemi pětiminutovými přestávkami na vydýchání. Vzhledem k tomu, že krám mám otevírat v devět a nestíhám to ani autem, s polední přestávkou, kdy jezdím venčit psy a vařit oběd, návratem do krámu na dvě hodiny a zavíračkou ve čtyři, není možné při  pětihodinové pracovní době procourat skoro šest hodin bez újmy na zdraví psychickém i fyzickém ... Nehledě na to, že proto abych mohla chodit do práce pěšky, potřebovala bych koupit sportovní pohodlné botičky bratru za tři tisíce, prodyšnou sportovní nepromokavou bundu za čtyři a aby mě nezdržovalo od chůze do práce mytí nádobí, myčku za dvanáct... A zaměstnaní kuchařky, byť na zkrácený pracovní úvazek, taky na nějakou kačku přijde.

Foto "Něco kocourků nikdy neuškodí"