Do baráku se mi opět nastěhoval skřítek jménem "Abysemtonašel". Střídavě pobývá u nás a u dalších lidí. Je to takový všudybyl. Není to příjemný společník. Přichází nečekaně a nepobude dlouho. Je s ním hromada práce. Nemám ho ráda. Dostávám z něj bolení hlavy a při jeho pobytu u nás získávám pocit, že skleróza je moje druhá přirozenost.
Že je opět u nás jsem zjistila ve chvíli, kdy jsem potřebovala další předlohu na vyšívaný obrázek do ložnice. Před vánocemi jsem ji uložila tak, abych ji snadno našla. Bohužel jsem zapomněla, kde se  místo "abysem to našla", nachází. Teď jsem se ji snažila najít, přišel čas vrátit se od háčkování zase k výšivce, ale jako by se pod předlohou zem slehla. Prošmejdila jsem kde co. Našla jsem dávno ztracené. Našla jsem věci o kterých jsem neměla tušení, že je máme. Našla jsem krámy o kterých jsem byla přesvědčena, že už jsem je dávno vyhodila.
V neděli jsem se pustila do úklidu poslední almary, kde by se ztracenka teoreticky ještě mohla vyskytovat. Nevyskytovala. Udělala jsem však objev. Přišla jsem na to, že obsah skříně po vytažení na světlo boží nabobtnal. Jak se to stalo netuším, ovšem do almary se to nevejde. Nutně potřebuju ještě jednu almaru. Chemik prohlásil, že další almary netřeba, stačí si ten bordel roztřídit. Vůbec nepochopil, že roztříděno už je.
Předlohu i s částí bavlnek jsem našla. Skřítek Abysemtonašel ji schoval do taburetky, do které ukládám rozpracované ruční práce. Od Tří králů jsem v ní byla několikrát, předloha tam fakt nebyla. Přísahala bych na to ...

Ač je teprve polovina února, všichni byli dnes ráno překvapeni tím, že sněží. U silničářů mě to nepřekvapuje, ti jsou překvapení každou zimu a při každém sněžení.  Ale zaskočilo to tentokrát i mě. Včera jsem na zahradě fotila kvetoucí kandík a sedmikrásky a dneska je bílo.

A dnešní mazlíci nakonec.