Nikdy jsme neřešili, kdo se bude na co dívat. Když je v TV sport, buď vezmu do ruky háček a něco šmodrchám nebo jdu do pracovny a mám PC jen pro sebe. Jediné, na co se těším, je krasobruslení. Chemik nechápe, co na tom vidím. No co asi. Lidé ve slušivých oblečcích, krásná hudba a ladné pohyby. A neplivou při tom na zem.
Na bruslích jsem stála naposledy tak před třiceti lety. To v městečku ještě fungovalo kluziště.Já byla štíhlá, hezká, zamilovaná a protějšek byl sportovně založený. Naučil mě bruslit, nadchl mě pro běžky, naučil mě courat po horách a pak jsme se rozešli. Potkala jsem chemika. Nebruslil, vlastnil běžky, měl rád cyklistiku a hory a nežárlil na partu kamarádů, se kterými jsem chodila na čundry. Nenutil mě do ničeho, do čeho se mi nechtělo. Platil útratu za nás oba. Nechtěl, abych mu přispívala, když jsme šli za kulturou. Nechodil kontrolovat ke kadeřnici, jestli jsem tam opravdu šla...
Tak to prý ti naši hoši prohráli. Chemik našel v baru snad dvacet let staré prskavky a ze žalu si šel na dvorek škrtnout sirkou. Nejspíš ještě nikdo neuspořádal na počest prohry svého týmu soukromý ohňostroj.
 |
| Dnes byla velmi špatná viditelnost. Městečko na dlani. |
Žádné komentáře:
Okomentovat