Beky se ptala, zda už hubnu. Nevím to jistě, ale dneska ráno se mi podařilo narvat zadek do riflí velikosti 48. Stačilo zatáhnout břicho, vdechnout, zatajit dech a byla jsem tam. Škoda, že nejde zatáhnout stejným způsobem i zadek. Šlo by to oblíct rychleji. Vydechnout jsem musela velmi opatrně, aby na gatích nepopraskaly přední švy. Byla jsem spokojená a šťastná. Do chvíle, kdy jsem si potřebovala sednout do auta. Ještě že má   Mazlík tak široké dveře. Otevřela jsem je dokořán a vsoukala se na sedadlo skoro vleže. Do polohy sedmo jsem se opatrně dostala naštelováním opěradla do svislé polohy. Do práce jsem dojela celkem v pohodě, až v krámku se mi začal zastavovat v nohách krevní oběh. Nohavice jsou na těle jak přilepené kanagonem a taky tak táhnou. Celou dobu jsem v krámku stála, sednout si nepřicházelo do úvahy. Krevní oběh by se zastavil úplně. Ve stoje alespoň nějaká krev cévama protékala.
Ještě nikdy jsem se tak netěšila na polední přestávku. Do auta jsem nasedala v poledne stejným způsobem jako ráno, ovšem teď jsem měla i několik diváků. Jeden chlap se dokonce drze zeptal paní není vám něco? Přece mu nebudu vykládat že mě tlačí kalhoty. Vymluvila jsem se na problémy se zádama a jela domů. Myslela jsem si, že je ze sebe servu a bude klid.  Mrchy držely opravdu jak přilepené. Pomalu jsem začala hledat nůžky. Nakonec jsem zatajila dech tak, že mi na zádech vyskočila bublina a z gatí se mi podařilo vysoukat. Na bříšku můžu spočítat zuby od zipu. Otiskl se tam i přes triko. Jsem opravdu pěkně vypolstrovaná.
Budu muset k jízdě na rotopedu přidat ještě kalenetiku, někde mám knížku co jsem kdysi dostala od bráchy. Myslím, že jsem si tím rotopedem zprasila stehna. Proto mě ty kalhoty
tolik tahaly...

Foto "Loňské jaro u maminky"