Čas letí jak voda. Čím jsem starší, utíká rok rychleji. A lidé kolem stále častěji používají slova nemám čas, nestíhám, jsem ve skluzu ...
Ve skluzu jsem permanentně. Netrápí mě to. Už před lety jsem zhodnotila, že nemá cenu se někam či za něčím hnát. Ve svém věku už díru do světa neudělám a ani to mě netrápí. Jsem spokojená s tím co mám a můj život se mi líbí.
Dneska do krámku přišel manželský pár. Byli mi povědomí a já jim zřejmě také. Chodívali jsme před skoro třiceti lety s bandou na čundry. Čas se na těch dvou docela podepsal. Bože to vypadám taky tak zchátrale? No asi jo, jen těch vrásek nemám tolik, kila navíc ksichtíku nedovolí, aby se na něm vytvořily hluboké kaňony. Musím nastudovat nějakou literaturu, jak sundat polstrování jen z těla, ale ksicht aby zůstal tak jak je. O kaňony nemám zájem. Asi na tom rotopedu nebudu šlapat tolik. Kalenetiku možná vypustím úplně. Ne že bych s tím už začala. Trochu jsem listovala v knížce. Pokus o položení nohy na zábradlí moc nevyšel. Chvilku jsem s nohou bojovala, ale byla to fuška. Buď máme vysoko zábradlí nebo mám ještě kratší nohy než jsem si myslela. Nakonec jsem nohu na to madlo hodila, ale deset minut života v čudu. Problém nastal, když jsem ji chtěla dát dolů. Se mi šprajcla pata. Rukama jsem si pomoct nemohla, těma jsem se udržovala v rovnováze. Nakonec mi ji pomohl sundat synek, ještě že šel okolo. Na jeho poznámku "Co tady zase blbneš" jsem nereagovala. Sundal mi nohu dolů a poznamenal, že jsem vypadala jak čáp po zásahu elektrickým proudem. Ještě budu muset promyslet, jestli se pokusit o další cviky podle knížky. Autorka, která už mimochodem zemřela, tam píše, že tohle cvičení může človět provádět i v osmdesáti. Synek se mě ptal, jestli už jsem napsala poslední vůli...

Chemik se minule stavil na chíře, aby s panem doktorem prokonzultoval svoji kýlu. Přijel s tím, že se nemusí v ničem omezovat. Pan doktor ho prohlédl a konstatoval, že tohle on má taky a  už několik let a je to v pohodě.  Ještě že ho neposlal do Pelhřimova, to máme dost z ruky. Nemusí se v ničem omezovat? Okamžitě vyhazuju seznam lehkých prací vytvořený speciálně pro chemika s lehkou indispozic. Letí do koše. Ten seznam. Mrzí mě to, já si na seznamu dala opravdu záležet a trvalo mi docela dlouho, než jsem vymyslela práce, které považuju já za "lehké". Skoro to vypadalo, že takových se tu už moc nenajde. Chemik byl nemile překvapen, kolik lehkých a nenáročných činností jsem mu nakonec od jara do podzimu našla. Na světlo boží vytahuju seznam původní.A teď mě napadlo, proč ten seznam lehkých prací vyhazovat, když je můžu spojit do seznamu jednoho. Abych si chemika moc nezničila, může střídat těžké práce s těmi lehkými, aby si odpočinul ...

Foto "Co nás čeká a co nás nemine"

Loni jsem uklouzla na dvorku. Jela jsem od garáže směr vchod. Zarazila jsem se kolenem o hranu kamenné terasy. Rozsekla jsem si je. Pár stehů to spravilo. Zničila jsem kalhoty a roztrhala rukáv bundy. Toho si všiml až chemik. Bundy mi bylo opravdu líto. Byla zánovní a záviděl mi ji i brácha.
Vždycky, když jsem se sebou moc spokojená, dostanu odněkud ťafku, která mě vrátí zpátky na zem. Občas je to taková ťafka, že si u ní rozbiju koleno. Nikdy jsem neviděla chemika upadnout, ovšem já padám alespoň dvakrát do roka. Vždy nečekaně. Většinou mám obecenstvo. Koleno jsem si rozsekla o obrubník, když jsem vystupovala z auta. Mám hloupý zvyk uložit v autě tašku nalevo k noze. Chemik mě mockrát varoval, ať ji dávám raději na zadní sedadlo. Nedala jsem si říct a dobře mi tak. Zastavili jsme na místě, jednou nohou už jsem byla venku z auta a druhá uvízla v uchu kabely. Můj držťkopád pojistil obrubník. Na koleně pár stehů, jediné kalhoty do kterých vlezu děravé. Ještě že mám elektrický šicí stroj. Když uvidí, jak jsem zbědovaná, nebude zlobit a pomůže mi na děravou nohavici našít slušivou ozdobu. Uvažuju o srdíčku. To už jsem v dětství na koleně nosila. Přišila mi je tenkrát na kalhoty maminka. Zakopla jsem o vlastní nohu. Rozhlídla jsem se, jestli mě nikdo neviděl a rozbrečela se. Bylo mi líto kalhot. Tenkrát se začaly nosit zvony...
Zítra se musím nacpat do kalhot, o kterých jsem tu psala nedávno. Beky mi poradila, že si je mám oblíkat v leže. Zkusím to. Teď nohu stejně neohnu. Chemik bude mít radost, když bude muset po ránu raněného vorvaně tlačit do gatí... Abychom si raději přivstali.

Za mých mladých let platilo "ohýbaj ma mamko, dokud som já Janko, až já budu Jano, neohneš ma mamo". Nebo taky "ohýbej proutek, dokud je mladý". Moje maminka tuto výchovnou metodu prosazovala nekompromisně. S nejmladším bráchou jí to často připomínáme. Že nás mlátila jako žito. Nějak si na to už nepamatuje a my se tomu dnes smějeme, protože nikdy jsme nedostali nařezáno neprávem. Že je zle jsem poznala ve chvíli, kdy maminka řekla "Nanyno sundej brýle". Sundala jsem je, dostala jsem z každé strany jednu, myslela jsem si stejně svoje. Výchovný účinek to mělo, řekla bych nic moc.
Ovšem tatínek to byl jiný kabrňák. Jako středoškolačka jsem byla číslo a tak maminka rozhodla, že na rodičáky bude jezdit tatínek, protože jsem celá po něm. Že byly ve škole nějaké výhrady jsem poznala podle toho, že mlčenlivý tatínek postavil proti sobě dvě židle a řekl, že si musíme promluvit. Teda mluvil on. O tom, jak jsem jej zklamala, o tom, že si myslel, že mám víc rozumu a co s tím budeme dělat. A já se styděla. Já se tak styděla, že kdybych se uměla propadnout pod zem, tak se propadnu.
Na rodičáky prostředního bráchy jezdila maminka. Vůbec jí nevadilo, že je to až v Litovli. Brácha byl to, čemu se říká bezproblémové dítě. Tichošlápek. Dodnes se mnou a nejmladším bráchou moc nekamarádí. Nechápu proč. Občas mamince říkáme, že jí ho asi v porodnici vyměnili a máme doma úplně cizího bráchu.
Když šel do učení náš nejmladší, zase chodil na rodičáky tatínek. Protože maminka opět prohlásila, že brácha je celý po něm. Když si na bráchu ve škole stěžovali, že kouří, koupil tatínek, v té době už nekuřák, dvě krabičky cigaret. Sedl si s bráchou mlčky na lavičku v zahradě a nabídl mu cigaretu. Jen řekl kuř. Kouřili spolu tak dlouho, až bráchovi bylo zle. Na chvíli s kouřením přestal.
S nemladším bráchou si hodně rozumím. Je to i tím, že máme úplně stejné povahové vlastnosti. Musím přiznat, že ne na všechny jsem pyšná, ale nic s tím nenadělám. Naštěstí jsme si vzali partnery, kteří jsou náš opak, protože kdyby měli stejné povahy jako já a bráška, nejspíš bychom se pozabíjeli. Chemik i švagrová jsou milí, klidní a byli tvární. Já i brácha jsme měli štěstí. A naši partneři taky. Když nic jiného, je s námi alespoň sranda ...

Foto "Únor na zahradě"

V jídelně za rožkem stávala monstera. Přivezla jsem si ji z bývalého bydlení. Tam byla v zádveří a moc se jí to místo líbilo. Měla obr listy a vyplnila jimi polovinu toho malého prostoru. Stěhování do nového domu ji rozhodně neprospělo. Začala chřadnou a tak jsem se rozhodla, že ji vyhodím. Nějak se jí ale venku líbilo, pořád pršelo, vláhy měla dostatek, sluníčko tehdy moc nesvítilo, takže ji nemohlo spálit zbytek listů co na ní ještě držely. A holka vyhodila i nový list. Vzala jsem ji na milost a dotáhla do jídelny. Jak říká naše babi, kytka se docela zbrchala. Teď už Áda v jídelně není. Naše malá černá škodlivina s případným jménem Čert ji zlikvidovala. Pokaždé, když klusal z obýváku přes jídelnu do kuchyně, urval jen tak v běhu a jakoby mimochodem z Adély kus listu. Když se vracel, nezapomněl udělat totéž. Bojoval s ní statečně až do jejího úplného konce. Chudák začala vypadat jak vetřelec. Teda jako  hodně orvaný vetřelec. Nařízkovala jsem pahýl s několika zbývajícími listy, který v květináči zůstal. Dnes jsem koupila substrát pro pokojovky, řízky zasadím a budu se modlit, aby se alespoň jeden chytil. Bylo by mi líto, kdyby u nás Adéla skončila nadobro. A já si udělám radost tím, že alespoň symbolicky ponořím ruce do hlíny. Chybí mi sluníčko, teplo a kutění na zahradě. Zatím jsem v pohodě. V TV se letos ještě neobjevil psycholog, který by mi oznámil, že mám mít z dlouhé zimy a nedostatku sluníčka depku.

Foto: archiv "Po stěhování"

Mám průšvih. Zrušila jsem chemikovi zelené trenky na volejbal. Ne že by se chystal k tomuto sportu vrátit,  ale jak říkal, měl k nim citový vztah a uchovával je jako vzpomínku na dobu, kdy jeho tělo bylo ještě fit.  No nic, objednám zelený flastr a na trenky ho nažehlím. Budou jako nové. K svátku je dostane jako dárek pod sklem a zarámované. Na zdi v pracovně už jsem jim našla i místo. Aby ostatní interiér v pracovně k trenkám ladil, budu muset na jaře vymalovat.
Asi jsem to s tím rotopedem přehnala. Nebo byly trenky ušity z chabrus materiálu. Najednou se z ničeho nic mezi stehny prodřely díry. Bez varování. Další možnost je, že i sedlo mašiny je ze špatného materiálu. To bude nejspíš ono. Šlapu už skoro čtrnáct dnů a mrcha tlačí do sedinky pořád stejně. Žádné viditelné výsledky na sobě nepozoruju, teda kromě vytlačeného sedla na perdeli. Dívala jsem se do hadrkatalogů po nějakém vhodném sportovním  oblečku. Není snadné na kredenciozní dámu v letech najít šik cvičební úbor, když tato má ještě ke všemu krátké nožičky. Když objednám normální velikost, musím vytáhnout pas pod prsa, abych měla nohavice akorát a nepřišlápla si je. Když nechám pas tam kde patří, mám rozkrok u kolen a  nohavice mi budou plápolat na šlapadlech, tím se vytvoří větrný vír a ten mě bude brzdit. Sice jsem jeden obleček ve zkrácené délce našla, počítám, že až chemik zjistí jeho cenu, rotoped prodá, neboť za tepláky a tílko chtěj ti vydřiduši patnáct stovek. Bačkůrky s beránkem k nim vůbec nepůjdou. Neladí ani barvou, ani stylem. Takže potřebuju ještě sportovní botičky, bratru za dva tisíce.
Když jsem před chvílí předestřela chemikovi své finanční požadavky stran nákupu cvičebního úboru, dozvěděla jsem se, že vymýšlím blbosti, mám přestat týrat rotoped a začít chodit do práce pěšky. Tak to do práce nemusím chodit vůbec. Mám vyzkoušeno, že cesta dolů trvá třičtvrtě hodiny a cesta nahoru skoro hodiny dvě. S minimálně třemi pětiminutovými přestávkami na vydýchání. Vzhledem k tomu, že krám mám otevírat v devět a nestíhám to ani autem, s polední přestávkou, kdy jezdím venčit psy a vařit oběd, návratem do krámu na dvě hodiny a zavíračkou ve čtyři, není možné při  pětihodinové pracovní době procourat skoro šest hodin bez újmy na zdraví psychickém i fyzickém ... Nehledě na to, že proto abych mohla chodit do práce pěšky, potřebovala bych koupit sportovní pohodlné botičky bratru za tři tisíce, prodyšnou sportovní nepromokavou bundu za čtyři a aby mě nezdržovalo od chůze do práce mytí nádobí, myčku za dvanáct... A zaměstnaní kuchařky, byť na zkrácený pracovní úvazek, taky na nějakou kačku přijde.

Foto "Něco kocourků nikdy neuškodí"

Někteří tvrdí, že je ve vzduchu cítit jaro. Já teda necítím nic. Po ránu mlha jak na starých slatích. Dokud není venku alespoň patnáct, šestnáct stupňů, pro mě zima trvá. A už vůbec nevěřím chemikovi s jeho průpovídkou, že "tohle je poslední záchvěv zimy". Před pár lety jsme jeho posledních záchvěvů zimy prožili hned několik, jaro přišlo až po tom čtvrtém. A nestálo tenkrát za nic. Pořád pršelo a my se stěhovali o velikonocích tady na vesnici. Pesani byli pořád připraveni u dveří s pohledem tak jsme to tady viděli, dobrý, ale teď už chceme domů. Kdyby si uměli sbalit své věci do batůžku, tak nás tenkrát s klidným svědomím opustili. Jednou se jim podařilo zdrhnout, to se malý naučil rozplést pletivo, udělal v něm díru, kterou by prolezlo i prase. Nabrali směr městečko. Čapla jsem je až kus za vesnicí. Neměla jsem s sebou vodítka, každého jsem popadla pod jednu paží a celou cestu jsem na ně ječela, že jsou nevděční kriminálníci, vůbec si mě nezaslouží a kdybych mohla, tak je seřežu na jednu hromadu. A hlavně, že jim skončila svoboda a začal kriminál. Vypadalo to, že mi vůbec nevěří, byli spokojení že se nesou, protože mají už z útěku docela ucaprtané nožičky a já vždycky stejně jenom vyhrožuju a skutek utek. To mě hoši podcenili. Donutila jsem chemika postavit zeď, která odděluje zahradu od dvorka. A panáčci už zdrhají jen když někdo nezavře branku na zahradu.  
Jaro začnu vyhlížet, až na zahradě, v lesích a lukách začnou řvát ptáci. Zatím jen tak nesměle cvrlikají.Musím mrknout do polévkové mísy, kde mám schované pytlíky se semínkama. A ve skleníku u maminky na mě čekají od podzimu sazenice jahod. Zatím se na zahradě jen rozmnožil plevel, krtci a mech... Kluci stojí u branky a větří. Že by fakt už i oni cítili  jaro? Zatím to typuju jen na nějakou hárající se fenu v okolí...

Kdysi mi maminka dala na opravu starou háčkovanou památeční dečku. Ve vzpomínkách ji mám uloženu jako kus hadru na toaletce v ložnici rodičů, kterého jsem se bála. Připomínala mi čerty. To pro ty červenou nití obháčkované jazýčky. Vždycky jsem měla bujnou fantazii.
Byla jsem líná bádat nad tím, jakým způsobem ji opravit a tak jsem mamince podle té staré uháčkovala repliku. A sobě malou dečku. Při uklidu koše s rozpracovanými ručními pracemi jsem starou dečku, dodnes neopravenou, našla. Vzala jsem do ruky háček a už je na světě další. K ní přibyla i malá dečka. Rozdíl je jen v tom, že jazýčky nejsou obháčkované červenou nití.
Od maminky jsem si přivezla i jeden poklad. Polštář, který si pamatuju od své babičky, maminčiny matky. Když jsem bývala v Beskydech na prázdninách, babička z polštářů vytáhla nafukovací kola a mohly jsme se sestřenkami k vodě. Tam jsme taky všechny tři svorně poprvé kouřily. Čmajzly jsme cigarety z kapsy montérkové blůzy. Na Kamenci, jak se místu u říčky porostlému vrbičkami říkalo, jsme si zapálily. A pak jsme svorně krmily rybičky. Tak nám bylo blbě.
Čím jsem starší, tím častěji se vynořují střípky vzpomínek. Měla jsem moc šťastné dětství ...

Průměrný člověk obsahuje 78% vody.
Průměrný člověk prospí za život 25 let.
Když si dáte před spaním lžičku medu, ve spaní pak hubnete.
Průměrný člověk usne za 7 minut.
Člověk vyprodukuje denně 1 litr slin.
Šnek může spát až tři roky.
Víte, že vážíte méně, když je měsíc přímo nad vámi, je to v důsledku gravitačních sil.

Nejsem průměrný člověk. Rostená jsem spíš do krychličky, to je stejně široká, stejně vysoká a dietu potřebuju jak sůl. To s tou gravitací mě dostalo. Končím s pondělním převažováním. Kašlu na dietu. Kašlu na rotoped. Kašlu na týrání těla. Beru váhu a jdu hledat na zahradě plácek, kam ji umístím. Pak budu jen čekat, až se měsíc dostaví nad moji hlavu. Začnu více slintat, proslintat jen jeden litr je málo. Jelikož ve spaní rozhodně nejsem průměrný člověk, prospím mnohem víc, volala jsem mamince včelařce a zamluvila si pětilitrovou flašku medu. Nebudu troškařit. Sedm minut na usnutí? Žabaři. Spím už při tom, když se ukládám. Má to jeden háček, nejsem šnek.
Neboť z výše uvedených údajů vyplývá, že nejlíp hubne spící šnek nadopovaný medem, který má měsíc nad hlavou a slintá...

Foto archiv

Odjedu z domu a už po cestě do práce začínám přemýšlet, jestli jsem vypnula žehličku. Raději  otočím auto a jedu to zkontrolovat. Žehlička je vypnutá, varná konvice vytažená ze zásuvky a já můžu s klidným svědomím opět nastartovat do práce. Jsem kousek od parkoviště a nejsem si jista, zda jsem auto zamkla. Jdu to zkontrolovat. Zamkla. Když odcházím odpoledne z krámku, na parkovišti se mi mihne hlavou, jestli já jsem zamkla vchodové dveře. Vystoupím z auta a jdu to zkontrolovat. Když jsem kousek od parkoviště, říkám si, zamkla já jsem vůbec auto? Jdu to zkontrolovat. Zamkla. I v krámku je zamčeno. Zaparkuju před domem a u vchodových dveří místo zastrčení klíče do klíčové dírky mačkám dálkové ovládání auta. Marná snaha. Po chvíli mi dojde, že takhle dveře domu neotevřu. Ale asi jsem nezamkla auto. Jdu k autu. Je zamčené. Tentokrát dveře od domu odemykám klíčem. Náš zvěřinec mě vítá, jako bychom se  neviděli léta. Alespoň někdo má ze mě radost... A s tou roztržitostí budu muset něco dělat. Než si toho všimne chemik. Jeho poznámky totiž špatně snáším.

Děkuji všem milým lidem, kteří byli ochotni přijít na tyto stránky. Někteří i opakovaně. Jsem vděčná za Vaše komentáře. Stránky byly otevřeny již po pětitisíci. Ještě jednou Vám všem děkuji za Vaši přízeň. 
Nanýsek

Onehdá se chemik stavil u mojí maminky a přivezl deset vajíček. Vajíčka byla tak velká, že se v lednici nevešla do standardní vložky pro ně určené. Chemik suše konstatoval, že babiččiny slepice jsou zjevně přemotivované.
Podle jeho logiky jsem i já přemotivovaná. Sice nesnáším žádná vejce, ale rostu do šířky neúměrně tomu co zkonzumuju. Po našem posledním velkém nákupu syn konstatoval, že se rodiče pomalu ale jistě mění na králíky. Tolik ovoce a zeleniny pohromadě prý ještě nikdy neviděl. Když jsem oponovala, že v každém krámu s ovo-zel je toho mnohem víc, pronesl, že těmto krámům se dosud s úspěchem vyhýbal a doufá, že tomu tak bude i do budoucna. Na mé sdělení, že odteď budeme jíst více zdravě, odvětil, že to snad ani nejde. Po inventuře lednice prý zjistil, že tato ani po našem velkém pátečním nákupu  neobsahuje absolutně nic, co by se dalo z jeho strany považovat za jedlé. Uznat může snad jen jogurty a to jen ty, které obsahují kousky jahod.
V útlém dětství dítě sabotovalo veškeré pokrmy, které jen zdálky zavoněly masem. Postupem času přišel na chuť masu kuřecímu, ovšem konzumuje jen kuřecí prsa na všechny způsoby. Občas je ochoten sníst hovězí steak. Vepřové maso, pokud se mu omylem objeví na talíři, podrobuje tomu, co doma nazýváme pitva. Dokáže i z nejlibovějšího kousku opižlat kus, který považuje za naprosto nepoživatelný, ba řekla bych přímo za život ohrožující. Na má slova, že kouření ročně zabije určitě víc lidí, než trocha mírně prorostlého vepřového odvětil, že kouření ho uklidňuje, kdežto mastné vepřové ho velmi zneklidňuje. K jakékoliv zelenině přistupuje stejně, jako k vepřovému masu. Již řadu let ji považuje za život ohrožující. Obešla jsem to tím, že občas na večeři dostane těstovinový salát obsahující hodně zeleniny. Aby neremcal, přimíchám i otestovaná kuřecí prsa.
Moji rodiče vždycky říkali, že všechno se vrátí na dětech. Měli pravdu.Také jsem se v jídle v dětství dost nimrala. Doufám, že jednou, až bude mít syn děti, budou s radostí a nadšením jíst všechno, co se jim předloží na talíř.

Valentýnský candrbál jsme vypustili. Po dvou hodinách marné snahy najít si něco na sebe, adekvátního k příležitosti plesání i chemik musel připustit, že nemám co na sebe. Byly tři hodiny po zahájení a hodnotnou tombolu, jak bylo uvedeno v pozvánce, bychom už stejně nestihli. Letos si tedy ještě hodnotnou tombolu rozeberou starousedlíci, ale příští rok, až budu štíhlá jako prut, budou koukat, jak jim ji rozebereme.
Vždycky jsem chodila jak říkal můj tatínek "rozgajdaná". Zjistila jsem, že i hadry, které byly ještě nedávno rozevláté, rozevlátými být přestaly a dokonce nejsou už ani "na tělo". Nu což, ke šlapání na rotopedu přidám ještě tu kalenetiku, prý formuje postavu. Ale až po neděli. Zítra jedeme do chemikova rodného města oslavit s jeho a mojí maminkou chemikovi narozeniny. Objednal stůl v restauraci, kde mají valentýnské menu. Jak říkal předkrm, polévku, hlavní krmi a zákusek. Vzhledem k tomu, že mi kila naskakují i při tom, když to píšu, nemá cenu začínat s cvičením dřív, než zdolám výše uvedené menu...
Na skříni mi visí šatičky, které jsem si připravila na příští ples. Do roka a do dne se spolu budeme točit ve víru tance ...

Foto "Dnes na zahradě"