Zaujal mě článek o slovenském páru. Muže naštvala manželčina jízda, tak vystoupil a šel 140 kilometrů pěšky. Připomenulo mi to moji bývalou kolegyni a spolužačku ze střední. Manžel ji vzal na zkušební jízdu a tak ji jako spolujezdec vytočil, že zastavila, vysedla a domů došla pěšky. Nebylo to tedy 140 kiláků, jen asi tři, čtyři. Taky mě varovala, když jsem se zmínila, že budu s chemikem absolvovat zkušební jízdu, ať to nedělám a raději si koupím hodinu dvě v autoškole. Neposlechla jsem, při zkušební jízdě byl na mě chemik docela hodný...
S chlapama jako se spolujezdci je to fakt těžké. Vím o tom své. Řidičák jsem dostala v devatenácti.
Své auto mi tatínek půjčoval nerad. Trval na tom, že když budu já řídit, on bude u toho. Tím dosáhl toho, že jsem si auto nepůjčovala. Jet na rande a mít s sebou tátu, nebylo to pravé ořechové. A jinam než na rande jsem nepotřebovala.  Když potom po nějaké naší společné cestě, kdy já řidila, všude prohlašoval, že jsem skoro přejela grupu rusáků, co měli na silnici defekt, mrskla jsem řidičák do škatule. A  ze mě se stal  raději čundrák. U této mé záliby tatínek netrval na tom že bude chodit se mnou a tak mi to vydrželo pár let. Řidičák tlel v krabici. Z čundráka jsem díky seznámení s chemikem povýšila na turistu. Když jsme koupili první ojeté auto, měl chemik velkou radost a odmítl mi ho půjčovat. Do té doby jsem neměla ani tušení, že je tak lakotný. Musela jsem se smířit s rolí spolujezdce. Ne že by mi to nějak zásadně překáželo. Chemik byl se spolujezdcem spokojen, do ničeho jsem mu nekraftala, nehrála jsem si  na navigaci, jen jsem tiše seděla, trpěla a dívala se před sebe. Protože jízda autem mi nikdy nedělala dobře. Znáte sćénu z filmu Doktor Doolitle? Jak se pes dívá na bok a říká strom, strom, strom, strom,  bóže mě je blbě. Tak se dívej před sebe a pes na to čára, čára, čára, čára. Tak ten pes, to jsem já. Chemik mi říkal tak zavři oči a spi. No to určitě. Zavřu oči a ani neuvidím, když se nabouráme. A už třeba oči nikdy neotevřu... 
Řidičák jsem vytáhla po dvaceti letech. Kvůli práci. A dostala jsem od chemika hooodně ojeté auto. Bylo krásné, tmavě modré, se stahovací plátěnou střechou. Sedadlo řidiče bylo na jedné straně víc prosezené, autíčko předtím patřilo nějakému invalidovi. Svojí Mazdičku jsem láskyplně oslovovala Bobíku. Někdy jsem měla dojem, že jí chemik závidí.
První jízda Bobíkem probíhala tak, že si nás chemik zavezl na vlakové nádraží. A já jezdila mezi sloupy veřejného osvětlení. Pak už mě donutil vrhnout se do ostrého provozu. No ostrého. Natrénováno mám městečko - vesnice kde bydlí mamča. Městečko - okresní město. Městečko - nádraží Hranice. Městečko - Bystřice pod Hostýnem.
Všude jinde pro mě žijí lvi, jak se kdysi říkalo neprobádaným územím.
S nádražím v Hranicích mám ovšem dodnes problém. Můj orientační smysl je nulový a tak si pamatuju jen záchytné body. A když místo křižovatky postavili kruhový objezd, brala a dodnes to beru jako zradu. Pokud už opravdu musím jet na nádraží někoho vyzvednout, nemůže v žádném případě počítat s tím, že jej vyzvednu v domluveném čase. Kruhový objezd mě vždycky, naprosto podle, vyhodí jinam, než směr nádraží. Onehdá jsem dojela k nějakým obchodům a  když jsem se snažila, orientujíc se podle slunce, vrátit směr nádraží, dostala jsem se úplně ven z města. Nevadí, alespoň jsem poznala nová místa.
Další zrada bývá, když jedu natrénovaný směr a oni tam v nějaké vesnici fiknou uzávěrku a objížďku místy mnou neprobádanými.
To se mi stalo před časem. Domácí se tehdy rozhodl jet do Vizovic na rockový festival. Já se těšila, že se budu věnovat svému velkému koníčku. Pěkně si zalenoším. Ovšem už druhý den se chemik ozval s tím, že mu odešla záda a potřebuje, abych ho přijela do Vizovic vyzvednout. Znám své možnosti.  Odmítla jsem tak velké dobrodružství absolvovat. Bohužel jsem přistoupila na kompromis, že chemik dojede k rodičům do Bystřice a tam jej vyzvednu. Protože do Bystřice přece trefím, to už jsme trénovali.
Do Hranic to bylo dobré, ovšem po projetí dalších dvou tří vesnic přišla obr zrada. Zákaz vjezdu a objížďka. Dost jsem se vyděsila. Jak jet doprava, když jsem zvyklá jezdit rovně!
No já to snad otočím domů. Když to chemik zvládne do Bystřice, tak ty tři hodiny vlakem domů to zvládne taky. Třeba se mu tím drncáním ty záda napraví. No jo, ale já mu slíbila, že mu budu oporou. A co dělá taková opora, dojede si pro chromajzlíka. Holka, teď se soustřeď, určitě tu budou cedule, které tě navedou. Jedna cedule byla u domu se zelenou střechou. Další ceduli jsem uviděla u žlutého domu s trpaslíkem ...
Do Bystřice jsem dojela po dvou hodinách. Normálně to trvá necelou hodinu. Chemik už  čekal. Nějakým mě dodnes záhadným způsobem dokázal zlomit své tělo a nasoukat se do Bobíka. Vůbec nechápal, že na zpáteční cestě hledám žlutý dům s trpajzlíkem, barák se zelenou střechou ... Své orientační body.
Jo a nabrat benzín, tak  to neumím dodnes. A říct si obsluze?To nikdy! Mám přece svoji hrdost a chemika ...

Slzy jsem ronila, Bobík má nového majitele a mě opouští.