Veškeré své zamyšlené aktivity vždy oznamuju v neděli, aby rodina měla čas do pondělka informaci vstřebat a případně mi být oporou. Tentokrát jsem si slíbila, že na pochybovačné pohledy nedám, na řeči se vykašlu a ve svém úsilí vytrvám.
Což o to, o úsilí já mluvit umím. Těžší je pak přejít k činům. První zádrhel nastal již ve chvíli, kdy jsem otevřela skříň a jako obvykle zjistila, že pro příležitost šlapání na rotopedu nemám žádný vhodný obleček. Vytahané triko a tepláky, které jsem kdysi k tomu účelu používala, jsem na podzim zničila při akci malování ložnice. Byla jsem donucena navštívit skříň chemika. Triček tam bylo na výběr hafo, vybrala jsem si snadno. Vínově červená mi sluší. Když už se budu potit, tak ať přitom alespoň dobře vypadám. Zelené trenýrky z doby, kdy hrál chemik volejbal sice k vínově červené moc nešly, ale byly jediné, které měly v pase gumu. Botičky jsem neřešila, stačí bačkůrky s beránkem. Taky na noze dobře drží.
Prvních pět minut proběhlo v pohodě. V rytmu hudby od Kelly Family jsem šlapala jak o život. Po deseti minutách se mi zadek přilepil k sedlu a po čtvrthodině jsem dostala třes do pravé ruky. Po chvíli se k třesu pravé ruky přidal třes nohou, levá ruka ochrnula a beránek v bačkůrkách se mi pokoušel zakousnout do chodidel. Po půlhodině jsem nenáviděla Kelly Family, rotoped, všechny ovce na světě i chemika, který se přišel podívat jak mi to šlape a zeptal se ještě toho nemáš dost? Měla jsem toho dost.
Tělo mě bolí, cítím i kosti, o kterých jsem neměla tušení, že je mám. Nemůžu ležet, bolí mě záda, nemůžu sedět, bolí mě perdel. Sedlo budu mít na sedince otisklé do konce života. V lýtku mám křeč, s tou už asi taky umřu...
Zítra dám opáčko.
Foto U nás
Žádné komentáře:
Okomentovat