Nemám absolutně žádný orientační smysl. Chemik na tom není o moc lépe. A to přitom  absolvoval roční vojenskou službu.
Naše turistické vycházky byly z počátku dosti krušné. Většinou jsme došli úplně jinam, než kam jsme mířili. Včelí hrad jsme natrefili až napotřetí. Už jsme začínali nabývat dojmu, že žádný Včelí hrad neexistuje, že je to jen mystifikace turistických spolků, aby nás donutili šlapat pořád jen do kopce. Na přehradu Kružberk, kterou jak nám všichni tvrdili  nemůžeme minout, jsme vůbec nenarazili. Z výchozí stanice Budišov jsme navečer dorazili opět neplánovaně do Budišova, aniž bychom jen koutkem oka něco jako náznak vodního díla zahlédli.
Když jsme se jednoho sobotního rána vydali na vlakové nádraží, byli jsme přesvědčeni, že do čtyř budeme doma. Ani svačinu jsme si s sebou nevzali, což byla, jak se později ukázalo, velká chyba. Dojeli jsme do cílové stanice, chemik mě ujistil, že mapa, kterou vytáhl z batohu je aktuální a nehrozí tudíž, že skončíme jinde, než kam míříme. Vycházka to byla hezká, do kopce, z kopce. Tak to u nás chodí. Všude kolem kopečky.  Šli jsme krásnou starou alejí, širokou tak na koňský povoz. Dvě auta by se tam neminula. Sluníčko svítilo, ptáčci štěbetali, my štěbetali a pak jsme zjistili, že při tom štěbetání jsme nejspíš přešli místo, kde jsme měli odbočit. Chemik si vzpomněl na poučku z vojny, že krávy jsou hlavou otočeny vždycky k východu a udal nový směr. Vracet se, to se nechtělo žádnému z nás. Narazili jsme na hospůdku, nevařili tam. Bohužel. Ale číšnice mi přinesla čokoládu, prý ji posílá jeden z hostů. Tvrdil, že jsem jeho sousedka. No nevím, nějak jsem si ho se sousedstvím nedala dohromady. Chemika darovaná čokoláda mírně rozladila, takže jsme vyrazili na další cestu. Tímto turistickým výletem se opět potvrdilo, že nikdy netrefíme tam, kam chceme. Dodnes je pro nás záhadou, jak jsme se ocitli v Hradci nad Moravicí. V té chvíli jsme poprvé za ten den měli štěstí. Zrovna tam přijížděl autobus směr Opava. V Opavě jsme došli na vlakové nádraží, dojeli do Ostravy - Poruby, to už bylo kolem půlnoci. Na nástupišti jsme si ve stánku koupili každý jednu okoralou housku, od snídaně naše první jídlo. Tedy kromě té čokolády. I chemik byl neznámému dárci nakonec vděčný za ten kousek tuku, kakaa a cukru. Domů jsme dorazili druhý den, za kuropění...
Po této hladové zkušenosti jsme si s sebou začali brávat svačiny. A od té doby se také na každé fotografii  něčím cpu... Není divu, že za ta léta turistických svačinek, se to projevilo na mém těle. Ale někde je zrada, chybička se vloudila. Chemik je stále stejný. Jen těch pár vrásek a  šediny na skráních mu přibyly...

Aktuální fotografie "Vesničká má středisková"