sobota 4. ledna 2014

Nejsem žádný velký cestovatel. A už vůbec nemám to, čemu se říká orientační smysl. Naplno se to projevilo ve chvíli, kdy jsme se s kolegyní rozhodly, že se spolu podíváme na tržnici v Polském Těšíně. V té době tam jezdily davy koupěchtivých Slezanů.
První potíž nastala už ráno na vlakovém nádraží v našem městečku. Budišovská střela měla toho dne větší zpoždění. Když se Ilona, která tím měla přijet, objevila na nástupišti s tím, že zaspala a tak ji do městečka dovezl autem manžel, mělo to být varování. Po dvaceti minutách vlak přijel a naše cesta začala. Ila koukla na hodinky a prý v pohodě, v Suchdole to stíháme, mám švagrovou u dráhy a ta mi všechno sepsala.
Náš motoráček zastavil v Suchdole a zaslechly jsme hlášení. Kolegyně se splašila a honem honem, to je ten náš. Nastoupily jsme v poslední chvíli. Že jsme ve špatném vlaku jsme pochopily ve chvíli, kdy se rozjel na opačnou stranu, než jsme potřebovaly. Kolegyně s klidem zaplula do kabinky WC, musela se namalovat, ráno to nestíhala. Objevil se průvodčí a já mu začala vysvětlovat, proč jsem ve vlaku směr Hranice na Moravě, Přerov ... Objevila se Ilona, poznala v průvodčím spolužáka ze základky, se kterým se od té doby neviděli. Měli si co povídat. Pán byl tak milý, že s námi v Hranicích vystoupil, dovedl nás k vlaku, který jel do Č. Těšína, vysvětlil kolegyni průvodčí, co jsme za motáci. Poctivě jsme si hlídaly, abychom vystoupily na správné stanici. No myslím, že vlak stejně dál nejel.
Trefit na tržnici na polské straně nebylo těžké. Jen stačilo nechat se nést davem. Docela jsem si to tam užily. A pak nastal problém. Potřebovaly jsme se dostat na českou stranu k vlaku. Ale ani jedna z nás nedávala pozor, kudy jsme přišly. Spásný nápad byl, vyhlédnout si českou rodinu a jít za ní. Stopro půjdou na nádraží. Vyhlédnutá rodina nás dovedla na parkoviště. Další rodina šla na menší tržnici a až čtveřice důchodkyň s narvanýma taškama šla také na nádraží.
Pochvalovaly jsme si, jak skvěle jsme to zvládly, jsme fakt dobrý tandem. A zapomněly jsme si hlídat zastávky. Tak se nám stalo, že jsme vystoupily o stanici dříve, než jsme potřebovaly. Další spoj nám jel o dvě hodiny později. No nebudu to dále natahovat. Vyjeli jsme z městečka po šesté hodině ráno a domů jsme dojeli druhého dne kolem jedné hodiny v noci.
Nákupní horečka mě už dávno přešla, dneska se musím moc přemlouvat abych se vydala i jen do supermarketu. Ale co mám letos v plánu, cesta, kterou se mi nepodařilo uskutečnit loni, to je návštěva kláštera Rosa Coeli v Dolních Kounicích.
Je prý to místo stejně tajemné a magické, jako chrám v Panenském Týnci. Už se proto moc těším na jaro.

Oba obrázky jsou stáhnuté z netu. Ty originál tady budou po mé návštěvě tohoto místa.




Žádné komentáře: