Minulý týden mi přišla SMS. Stálo v ní "holoubci bez kamene jsou tady". Podpis žádný a telefonní číslo mi taky nic neříkalo. Nevolám na telefonní čísla, která neznám. Neposílám zprávy na čísla která neznám. Přečetla jsem zprávu několikrát. Jaký holoubci? Proč bez kamene? Co já mám společného s holubářema. Jediný kterého znám, je soused přes louku, co si loni stěžoval na kocoura, prý mu chodí plašit do holubníku ptactvo. Proč by mi psal SMS. Když mě může přijít seřvat rovnou domů. No domů ho nepustím, nenechám se seřvat cizím chlapem na svém pozemku. A vůbec, jak může vědět, že mu do holubníku chodí zrovna náš kocour. Kocourů jsou tady na dědině určitě mraky. No jestli mu tam chodí náš kocour, tak to určitě ty blechy chytil od těch jeho blbejch holubů. Rovnou mu řeknu, kolik stálo odblešení zvěřince od těch jeho holubích blech. Měl by si holubník udržovat v čistotě a ne že mu tam s holubama hnízdí kdejaká breberka. Jak já k tomu pak příjdu, odstraňovat ze svých zvířat jeho blechy...
Dnes se záhadná SMS vysvětlila. Přišla do krámku paní, která pracuje v obchůdku otevřeném někdy koncem léta, začátkem podzimu. Dostala jste moji SMS? Byl její první dotaz. A tak jsme si pověděly, že když jsem u nich byla poprvé, měla tam děvčata keramické holoubky na kameni. Já se ptala, jestli nemají bez toho šutru. Neměly. Ale sehnaly. Proto ta SMS. Příště se prý podepíší. Dáša a Vlasta. Mazala staré SMS zprávy a přečetla si, co mi poslala. Bylo jí jasné, že tahle zpráva se odezvy nedočká. Přinesla malou holubičku a většího holuba. Už se u nás zabydlují...  A breberky nemají.

A máme doma ještě dva skleněné ptáčky, ty jsme si kdysi dovezli z dovolené v Čechách.

Miluju světlo svíček, miluju lampičky od Ježíška.