Miluju hutní sklo. A tak když jsme byli před několika lety v Českém Švýcarsku, neodolala jsem a několik kousků té křehké krásy jsem si dovezla domů.
No neodolala. Byl to vlastně úplatek za to, že jsem vylezla nahoru na nějakou tu skálu. Já ječela že určitě spadnu, chemik ječel, že nespadnu, proč bych taky padala, když jsem tam s ním. Ječela jsem, že určitě spadnu, ale kdybychom se stavili v Chřibské v obchůdku se sklem, co jsme kolem něj nedávno jeli, tak se pokusím nespadnout. Odměnou za "nespadnutí" byla krásná velká váza, velký košík a k němu košík malý. A mísa plus menší miska. Známá hláška "Neber úplatky, neber úplatky, nebo se z toho zblázníš", šla tenkrát bokem a dnes jsem ráda, že jsem ječela víc, než jsem musela. Protože kdybych ječela míň, vydalo by to asi jen na ten malý košík. A tak mám doma kus sklářské historie, která, jak se zdá, se do těch míst už nikdy nevrátí. Myslím, že sklárna je už dávno zavřená a hutní sklo se dá dnes koupit snad jen v bazarech nebo na aukcích. Časem jsem ještě pár kousků vyaukřila.
Jak má rok sezóny jaro, léto, podzim, zima i já mám tyto sezóny. Mé sezóny nekopírují přesně roční období. Spíš nálady.  V zimě, to jsem naladěná na keramiku. A tak vytáhnu ze skříní džbány, svícny, mísy. Naaranžuju suché květy, šišky, žaludy ...
Jaro, to je pro mě znamení čistoty. Ze skříní vytahuju čiré sklo, bílý porcelán. A v létě přichází na řadu mé skvosty z hutního skla. Růže nevypadají v ničem lépe než ve váze z hutního skla. Svíčka rozsvícení v misce z tohoto skla, to je jedna velká krása.
Když přichází podzim, je v bytě pel-mel hutního skla a keramiky. Nechci se ještě loučit s létem a už žiju v očekávání vánoc.