Mám ráda poezii. To díky mojí mamince. Vždycky vymýšlela přáníčka a říkanky. V době, kdy syn a synovci byli malí, skládala pro ně krátké básničky. Kluci je milovali. Jedna malá bleška, poštípala ježka ... Už několik let přemlouvám maminku, aby básničky sepsala, abych i já, až jednou třeba budu babičkou, mohla svým vnukům přečíst dílka jejich prababičky. Zatím ji přemlouvám marně, ale byla by velká škoda, kdyby byly zapomenuty.
Básničky jsem se odjakživa učila snadno. Ty rýmované stačilo přečíst jednou, ty ostatní dvakrát, třikrát. A tak mě napadlo, že bych měla zase trochu potrápit mozek. Naučím se báseň. Vzala jsem do ruky sbírku básní od pana Skácela. Začetla jsem se a po chvíli jsem našla tu pro sebe top. Líbila se mi. Moc se mi líbila. Přečetla jsem ji jednou, zavřela oči a chtěla si ji v duchu zopakovat. Nenaskočilo nic, ani první řádek. Co vám budu povídat. Více jak hodinu trvalo, než jsem si ji zapamatovala. Když přišel chemik se slovy "Tak co, už umíš?" mohla jsem říci "Umím". Přeříkala jsem báseň jako když bičem mrská. Vrátil se za hodinku a říká "Ještě pořád umíš?" A nic. V hlavě bylo vymeteno.
Tak jsem zjistila, že krátkodobá paměť je nejspíš v háji. Každý den jsem pak básničku opakovala. Dneska už vám ji řeknu i když mě v noci probudíte. Dlouhodobá paměť tedy dobrá. Dala jsem si závazek, že se každý měsíc jednu báseň naučím. Musím říct, že je to stále těžší a těžší.
Jak to dělala moje babička, která si pamatovala všechna data narození lidí do třetího kolena dozadu a třetího kolena dopředu. Já si sotva pamatuju měsíc, kdy jsem se vdávala. Že je chemik narozený v únoru vám řeknu, ale který den, ani kdybyste mě zabili. Datum narození syna? Naštěstí vím, že se narodil den po mém svátku. Ještě že mám chemika, ten si pamatuje i moji SPZ...

Vzpomínka na jaro