pátek 10. ledna 2014

Koukala jsem jako vrána, když jsem při debordelizaci skříně v obýváku našla svůj čtenářský deník ze střední. Měla jsem jej už dávno za ztracený. V patnácti, šestnácti jsem knihy doslova hltala a přečetla jsem všechno, co mi přišlo do ruky.
V hlavě mi už dlouho zněl název jedné knihy "K mé kávě tvá dýmka". Deníkem jsem si ji připomněla. Nic moc se mi nelíbila, ale ten název, ten název.
Kávu piju poslední dva, tři roky. Kvůli stabilně nízkému tlaku. Když jsme před pár lety přijeli k manželovým rodičům, měli pod stromečkem tlakoměr. No a každý z nás si musel nechat změřit tlak, však víte, jak to u staroušků chodí. Já ani napotřetí nenaskočila. Chemik jen suše zkonstatoval, že neměl tušení, že už je vdovec.
Takže šálek kávy, ten by byl. Ale jak zařídit tu dýmku. Bohužel u chemika nic takového neprojde. Je nekuřák a na stará kolena ho nepřesvědčím, aby si kvůli tomu, že se mi líbí titul nějaké knihy, koupil dýmku. No nic, v únoru má narozeniny a dárky se u nás neodmítají.
Už vidím před sebou následující obrázek. Je léto, sedíme před výminkem, na stolku v porcelánovém šálku voní káva. Chemik sedí v křesle, v jedné ruce šálek horké kávy, v druhé svírá dýmku naplněnou voňavým tabákem. A v tom se probudím ...

Toto je několik stránek z onoho čtenářského deníku. Po prolistování musím konstatovat, že jsem fakt přečetla kde co. Škoda, že se ze mě ta knihovnice nakonec nestala. Ale to bych se určitě nepotkala s chemikem. A to by byla škoda...










Žádné komentáře: