Jednou do měsíce na mě chemik z koupelny zavolá úúúúž a já mu jdu přistřihnout řídnoucí háro. Předtím si hlavu ojede strojkem a já už jen napravuju chyby.
Když přestal navštěvovat holiče,  koupil strojek na zastřiháváni vlasů. Prohlásil, že se odteď bude stříhat sám, protože holička neví, co by za ostříhání těch pár chlupů na jeho hlavě chtěla. Stojí ho to majlant. Nerad sice živnostnici bere obživu, ale odírat se nenechá. Ani slůvkem tehdy nenaznačil, že na tvorbě účesu se budu podílet i já.
Naše první společná akce úpravy jeho hlavy nedopadla nejlépe. Já ho varovala.  Nedal si říct. Trval na tom, abych mu hlavu upravila já, protože dozadu si nevidí a nedosáhne.
Snad z pocitu zodpovědnosti za jeho vizáž mi ujela ruka a na zadní straně chemikovi lebky se objevila zmenšenina obrazce, který občas milovníci scifi vidí v obilí jako důkaz návštěvy mimozemšťanů. Chemikovi se nápad, že má vyholený obrazec na  své hlavě vydávat za nový účes, který zvlášť pro něj vytvořil jistý velmi kreativní kadeřník, vůbec nelíbil a trval na nápravě. Nedokázal však definovat, jak si onu nápravu představuje. Jediná v úvahu připadající možnost byla vzít ho dohola, což odmítl. Zapojila jsem tedy  svoji fantazii. Práce se strojkem mě začala bavit a pojala jsem jeho hlavu co by umělecký objekt. Zajímavé bylo, že ač ve škole mi rýsování nikdy nešlo, na chemikově hlavě jsem strojkem dokázala vykroužit nejen hezké kolečko na temeni, ale i dva nádherné trojúhelníky po stranách. Ne že by měl velkou hlavu, ale vešla se i vodorovná čára od ucha k uchu, přerušovaná několika svislými čárkami. Zkusila jsem i hvězdičku, ale ta se nepovedla. Udělala jsem z ní kolečko. V tom čase začal být chemik "poněkud neklidný". Při pohledu do zrcadla jen hlesl to jako vážně, jo? Asi očekával spíš ornament  vzhledu britské vlajky. Vzal do ruky strojek a najednou si dosáhl i dozadu. Bylo to jedinkrát v jeho životě, kdy byl dohola. Slušelo mu to. Vzala jsem si chlapa s docela hezky tvarovanou lebkou. Moje lichotky ho moc neuchlácholily.
Nicméně jsem dosáhla toho, že po mě už nikdy nechtěl abych vzala do ruky strojek. Půjčí mi jen nůžky, abych zastřihla sem tam nějaký vlas, který se strojku vyhnul a neposednou chocholku na vršku jeho hlavy ...
Když jsme tuto "veselou příhodu" vyprávěli bráchovi, podíval se vyčítavě na chemika, zavrtěl hlavou a povídá "A tos ji nezabil?" Ke mě pak pronesl "Byla by jsi mrtvá žena!" Ale nadále spolu jako sourozenci vycházíme skvěle ...

Foto "Jen tak"

S blížící se oslavou osmdesátin mého strýce jsem začala řešit, co na sebe.  Že základ bude podprsenka bylo jasné. Když jsme se viděli naposled, strýček pohlédl na můj hrudník a otázal se "Volné ustájení?" Další příležitost mu nedám.
Jala jsem se listovat katalogy, kterými mě zásilkové obchody hojně zásobují. Protože nakupování čehokoliv na sebe nenávidím. Do kamenných obchodů s hadrama nechodím. Vytáčí mě, když jsem v nedbalkách v kabince, odhrne se závěs a prodavačka se ptá, jestli mi to sedí. Nikdy mi nic nesedí. Naposledy mi něco sedělo v době, kdy jsem nakupovala v dětském oddělení a měla o padesát kilo míň. Teď by ze mě byly dvě takové a ještě by zbyl materiál  i na menší batole.
Vzhledem k tomu, že jedna moje sestřenka, strýčkova dcera, je jak za groš kudla a druhá by se za bičem převlíkla, potřebuju něco, co opticky zúží a povytáhne figuru. V jednom z katalogů mě zaujala celkem vzhledná kacabajka za rozumnou cenu. Nemínila jsem za hadru na jednorázovou událost utratit majlant.
Dnes přišel balíček. Ti kdo mě znají, vědí, že vybalování čehokoli je v mém případě běh na dlouhou trať. Ovšem s vidinou toho, jaký šik obleček zásilka obsahuje, servala jsem igelitový obal ještě v předsíni. Vyvalila se na mě neforemná hadra velikosti cirkusového šapitó. Hadr je z celkem kvalitní látky, vyjde z něj závěs do ložnice a ještě zbude na polštář. A já beru do ruky jehlice, vytáhnu dvě kila černé vlny, kterou jsem sušila ve skříni pro strýčka Příhodu. Do 22. února snad stihnu uplést pytel s otvory pro hlavu a ruce ...
Právě jsem se dozvěděla, že oslava se přesunuje na MDŽ. Strýc byl odjakživa milovník žen. A já stihnu na pletenou kutnu uplést snad i rukáv.

Foto "Jen tak cestou"

Uši a nos prý člověku rostou po celý život. S tím se srovnám. Uši mám malé a úhledné, můžu na ně být pyšná. Na uších si rodiče tenkrát dali záležet. Když uši ještě trochu povyrostou, líp na nich budou držet brýle. S nosem to bude taky v pohodě. Kdysipřítel mi s oblibou hrával na kytaru a zpíval "nos jak bambulku máš"... Takže když se trochu povytáhne, ale opravdu jen trochu, nebude to na škodu. A brýle budou mít lepší oporu.
Zub je údajně jediná část těla, která se sama neopraví. O tom, že se sám neopraví vím už dávno, viz moje nedávná návštěva stomatologa. Ta proběhla přesně jak jsem předpokládala. Ordinace se od posledního setkání nezměnila, jen zrcátko má pan doktor nové, takové vytuněné, padne líp do ruky. Sestřička byla dvakrát vyzvána aby spolu se mnou  nahlédla do mých úst. Poprvé, abychom viděly, co v nich pan doktor bude páchat a podruhé, abychom viděly, jak hezkou práci odvedl. Další návštěvu naplánoval už na březen, kdy jak řekl, vytrhneme nadbytečný zoubek, aby nám vylezl krásný nový špičák. Nevím teda co vyleze panu doktorovi, ale mě dost štve, že ve svém pokročilém věku jdu trhat zub proto, aby se na jeho místo natlačil nějaký nečekaný vetřelec. Kdoví, jestli místo předpokládaného krásného zubu nevyleze sedřená, odrbaná troska. Přece jen se snaží protlačit už celý rok. A jak se ví, těžká dřina se na vzhledu vždycky projeví...

Foto jen tak od nás

Pinďa si našla nový pelíšek

Oznámila jsem chemikovi, že každý den od - do budu šlapat hodinku na rotopedu. Za prvé potřebuju obrousit figuru a za druhé musím mít do jara nějakou kondici, když od něj  dostanu ten bicykl. Nesednu přece na kolo nepřipravená. Moji iniciativu přijal s poněkud pochybovačným pohledem. Doteď nemám jasno, jestli ty pochyby byly ohledně šlapání na rotopedu či stran koupě slíbeného kola. Jeho pochybovačné pohledy nemám ráda, stejně jako nemám ráda sarkastické řeči. Urazila jsem se.
Veškeré své zamyšlené aktivity vždy oznamuju v neděli, aby rodina měla čas do pondělka  informaci vstřebat a případně mi být oporou. Tentokrát jsem si slíbila, že na pochybovačné pohledy nedám, na řeči se vykašlu  a ve svém úsilí vytrvám.
Což o to, o úsilí já mluvit umím. Těžší je pak přejít k činům. První zádrhel nastal již ve chvíli, kdy jsem otevřela skříň a jako obvykle zjistila, že pro příležitost šlapání na rotopedu nemám žádný vhodný obleček. Vytahané triko a  tepláky, které jsem kdysi k tomu účelu používala, jsem na podzim zničila při akci malování ložnice. Byla jsem donucena navštívit skříň chemika. Triček tam bylo na výběr hafo, vybrala jsem si snadno. Vínově červená mi sluší. Když už se budu potit, tak ať přitom alespoň dobře vypadám. Zelené trenýrky z doby, kdy hrál chemik volejbal sice k vínově červené moc nešly, ale byly jediné, které měly v pase gumu. Botičky jsem neřešila, stačí bačkůrky s beránkem. Taky na noze dobře drží.
Prvních pět minut proběhlo v pohodě. V rytmu hudby od Kelly Family jsem šlapala jak o život. Po deseti minutách se mi zadek přilepil k sedlu a po čtvrthodině jsem dostala třes do pravé ruky. Po chvíli se k třesu pravé ruky přidal třes nohou, levá ruka ochrnula a beránek v bačkůrkách se mi pokoušel zakousnout do chodidel. Po půlhodině jsem nenáviděla Kelly Family, rotoped, všechny ovce na světě i chemika, který se přišel podívat jak mi to šlape  a zeptal se ještě toho nemáš dost? Měla jsem toho dost.
Tělo mě bolí, cítím i kosti, o kterých jsem neměla tušení, že je mám. Nemůžu ležet, bolí mě záda, nemůžu sedět, bolí mě perdel. Sedlo budu mít na sedince otisklé do konce života. V lýtku mám křeč, s tou už asi taky umřu...
Zítra dám opáčko.

Foto U nás

Několik obrázků, jen tak ...

Kdybych tušila, co mě dneska čeká, ani bych snad nevylézala z postele. Venku nastalo oteplení, rtuť teploměru se vyšplhala, jak hlásil po ránu chemik, na -9. Nasypala jsem do krmítek a protože je bezvětří, dokonce se mi chvíli zdálo, že je docela teplo. Možná by mi ten pocit vydržel déle, kdybych nemusela jet do krámu. Mazlík byl kompletně zamrzlý. Nejen z venčí ale i zevnitř. Půl hodiny jsme se spolu rozmrazovali. Na témže místě jako loni jsme dostali smyk, a to jsme jeli opravdu krokem, od posledně si dáváme v té zatáčce pozor. Místo pro tyto situace natrénovaných slov pane bože, pane bože, pane bože ze mě opět vylítlo do zádele jinak a to dokonce šestkrát za sebou. Musím na sobě ještě hodně pracovat. Další cesta proběhla rychlostí 20 km za hodinu, takže s půlhodinovým rozmrazováním Mazlíka, smykem a výše uvedenou rychlostí, jsem dorazila do krámku s třičtvrtěhodinovým zpožděním. Měla jsem se na to vyfláknout hned ráno. V krámu byla stejná kosa jako venku. Nestálo za to si svlíkat bundu. Střešní okna počmáral mrcha mráz z obou stran, takže přes ně nebylo nic vidět. Po zapnutí topení se asi po hodině začala okna rozmrazovat a stékala z nich voda. Než jsem si toho všimla, voda rozmočila část dokladů připravených pro účetního. Strategické umístění stolu pod oknem za účelem lepší viditelnosti na ruční práce se v tomto případě ukázalo jako naprosto nevhodné. Zákaznice které vešly do místnosti zdravily slovy bože vy tady máte zimu. Jediný chlap, který dneska přišel pozdravil slovy  k..va tu je kosa a z pubertálního mladíka, kterého vyslala jeho matka, aby se podíval, zda mám dneska otevřeno, vylítla slova ty vole, tady je klendra.
Už jsem doma, je tady krásně teplo. Chemik po několika urgencích a písemné nótě slibující vzpouru přidal konečně  na topení. Vrátila jsem psovi do pelechu deku. Dostala jsem od něj zpět svůj šátek...

Fotky ledopádu dnes. Od pátku nám hošík docela vyrostl.

Už druhý den je u nás od rána do rána -14. Nesla jsem do krmítka ptáčkům baštu a málem mi kastrol přimrzl k ruce. Kosové posedávající na větvích a čekající na proviant vypadají jako velké černé bubliny. Je jim zima a tak načechrali peříčka. Dosáhli tím pomalu velikosti vrány.
Pocitová teplota u nás doma je taková, že já vyměnila triko s dlouhým rukávem za teplou mikinu a džíny za hrubé tepláky. Froťáky nosím na nohou celoročně, jen jsem vyměnila lehké šutky za papuče s beránkem uvnitř. Bude-li hůř, mám ještě variantu s kožešinovou vestou a oteplovačkama. Domácí se producíruje v tričku s krátkým rukávem a kraťasech. Přestal však s poznámkama, že máme doma přetopeno. Odpadkový koš vynášel stejně nalehko, jako chodí oděn uvnitř. Já vynášela večer koš z koupelny,  nemístný  dotaz chemika, zda se chystám na polární expedici jsem ignorovala. K brance u které máme popelnici je to od domu daleko a nemíním riskovat omrzliny či přímo smrt umrznutím.
Z krbu jsem vyndala svícen a dala do něj dřevo. Dneska budu přitápět. Náš zvěřinec je ohledně vnitřní teploty zcela na mé straně. Všichni se cpou k ohni. Začíná tu být těsno.
Návštěva u maminky proběhla standardně. Přežrala jsem se sladkého a mám pocit, že na váhu nevstoupím nejméně půl roku. Nechci riskovat  smrt z vyděšení. Jedinou útěchou je, že při nízké teplotě panující v matčině obydlí, mé tělo většinu energie nabyté konzumací sladkostí spálilo v představě, že se zahřeje.
U bráchy to nebylo lepší. Nechápu proč stavěl barák. Na léto si mohl koupit celtu a v zimě postavit iglú. Stejně spí celoročně u baráku a ne v něm. Liboval si, jak  krásně se v noci venku spalo.
Snad mě zahřeje čaj. Chemik radí, ať si do něj dám rum. Nevím co tím sleduje. Povolnější nebudu. Rum mi voní, ale nechutná. Chemik má další návrh, uděláme si svařák. Neprotestuju. Chemik odvažuje ingredience, já hledám víno. Ani kilo cukru nedokázalo z kyseliny octové udělat svařák. Musím vypátrat, která bestie nám to víno darovala. No nic, zalezu do postele. Akorát musím psovi z pelechu ukrást ještě jednu deku...

Zahrada dnes

Musím přiznat, že rychlost nikdy nepatřila k mým silným stránkám. Tatínek vždycky říkal, že rychlý pohyb udělám pouze v případě ohrožení a to buď když mě honí vzteklý kohout nebo nepříčetná včela. Zřejmě proto, aby mi zajistili dostatek pohybu,  vlastnili rodiče jak vzteklého kohouta, tak velké množství nepřátelských a nepříčetných včel.  Kohout přišel o život, když přestal pronásledovat mě a svoji pozornost upřel na nejmladšího bráchu. O pět let mladší sourozenec měl v té době hodně krátké nožičky, tak prchal před rozzuřeným opeřencem krapet pomaleji než já. Napadení miláčka rodiny kohoutem nezůstalo bez následku a hlavní aktér tohoto zločinu byl po zásluze potrestán. Za svůj život udělal jen jeden dobrý skutek. Byl z něj výborný drůbeží vývar.
Kolektivní sporty a obzvlášť ty, při kterých bylo třeba míče, byly pro mě nebezpečné. Když jsem se poprvé zapojila do hry zvané volejbal, do pěti minut jsem měla zlomený malíček. Z košíkové mě naštěstí vyřadila moje podměrečnost. Badminton mi docela šel, musela jsem však mít protivníka o pět let mladšího s krátkýma nožičkama. Kratšíma než jsem měla já. Když za pár let mému spoluhráči nohy dorostly a tím se stal rychlejším, i tento sport byl pro mě ztracen.
Jsem Lev a ti se nevzdávají. Věděla jsem, že si jednou ten svůj sport najdu. A našla. V době, kdy se mi začala jak se říká zapalovat lýtka, jsem se potřebovala dostat jednak z dosahu rodičů, jednak bylo potřeba se přemístit z bodu A do bodu B a zpět. Pár let předtím se tatínek potřeboval nějak přepravovat do práce a tak jsem dostala na vánoce kolo. Toho jsem nyní využila a stal se ze mě cyklista.
Letos mám slíbený od chemika nový bicykl. Když budu hodná. Jelikož jiná než hodná být neumím, mám to v suchu. Jen se musím přestat vymlouvat, že dnes nemůžu trénovat na rotopedu protože jsem nachlazená, protože musím žehlit, protože musím upéct buchtu, protože musím ...
Jdu na to. Pokud neskončím na áru tak někdy zase nashnedanou.

Aktuální sněhová pokrývka u nás na kopečku nad městem.

Nemám absolutně žádný orientační smysl. Chemik na tom není o moc lépe. A to přitom  absolvoval roční vojenskou službu.
Naše turistické vycházky byly z počátku dosti krušné. Většinou jsme došli úplně jinam, než kam jsme mířili. Včelí hrad jsme natrefili až napotřetí. Už jsme začínali nabývat dojmu, že žádný Včelí hrad neexistuje, že je to jen mystifikace turistických spolků, aby nás donutili šlapat pořád jen do kopce. Na přehradu Kružberk, kterou jak nám všichni tvrdili  nemůžeme minout, jsme vůbec nenarazili. Z výchozí stanice Budišov jsme navečer dorazili opět neplánovaně do Budišova, aniž bychom jen koutkem oka něco jako náznak vodního díla zahlédli.
Když jsme se jednoho sobotního rána vydali na vlakové nádraží, byli jsme přesvědčeni, že do čtyř budeme doma. Ani svačinu jsme si s sebou nevzali, což byla, jak se později ukázalo, velká chyba. Dojeli jsme do cílové stanice, chemik mě ujistil, že mapa, kterou vytáhl z batohu je aktuální a nehrozí tudíž, že skončíme jinde, než kam míříme. Vycházka to byla hezká, do kopce, z kopce. Tak to u nás chodí. Všude kolem kopečky.  Šli jsme krásnou starou alejí, širokou tak na koňský povoz. Dvě auta by se tam neminula. Sluníčko svítilo, ptáčci štěbetali, my štěbetali a pak jsme zjistili, že při tom štěbetání jsme nejspíš přešli místo, kde jsme měli odbočit. Chemik si vzpomněl na poučku z vojny, že krávy jsou hlavou otočeny vždycky k východu a udal nový směr. Vracet se, to se nechtělo žádnému z nás. Narazili jsme na hospůdku, nevařili tam. Bohužel. Ale číšnice mi přinesla čokoládu, prý ji posílá jeden z hostů. Tvrdil, že jsem jeho sousedka. No nevím, nějak jsem si ho se sousedstvím nedala dohromady. Chemika darovaná čokoláda mírně rozladila, takže jsme vyrazili na další cestu. Tímto turistickým výletem se opět potvrdilo, že nikdy netrefíme tam, kam chceme. Dodnes je pro nás záhadou, jak jsme se ocitli v Hradci nad Moravicí. V té chvíli jsme poprvé za ten den měli štěstí. Zrovna tam přijížděl autobus směr Opava. V Opavě jsme došli na vlakové nádraží, dojeli do Ostravy - Poruby, to už bylo kolem půlnoci. Na nástupišti jsme si ve stánku koupili každý jednu okoralou housku, od snídaně naše první jídlo. Tedy kromě té čokolády. I chemik byl neznámému dárci nakonec vděčný za ten kousek tuku, kakaa a cukru. Domů jsme dorazili druhý den, za kuropění...
Po této hladové zkušenosti jsme si s sebou začali brávat svačiny. A od té doby se také na každé fotografii  něčím cpu... Není divu, že za ta léta turistických svačinek, se to projevilo na mém těle. Ale někde je zrada, chybička se vloudila. Chemik je stále stejný. Jen těch pár vrásek a  šediny na skráních mu přibyly...

Aktuální fotografie "Vesničká má středisková" 

Zaujal mě článek o slovenském páru. Muže naštvala manželčina jízda, tak vystoupil a šel 140 kilometrů pěšky. Připomenulo mi to moji bývalou kolegyni a spolužačku ze střední. Manžel ji vzal na zkušební jízdu a tak ji jako spolujezdec vytočil, že zastavila, vysedla a domů došla pěšky. Nebylo to tedy 140 kiláků, jen asi tři, čtyři. Taky mě varovala, když jsem se zmínila, že budu s chemikem absolvovat zkušební jízdu, ať to nedělám a raději si koupím hodinu dvě v autoškole. Neposlechla jsem, při zkušební jízdě byl na mě chemik docela hodný...
S chlapama jako se spolujezdci je to fakt těžké. Vím o tom své. Řidičák jsem dostala v devatenácti.
Své auto mi tatínek půjčoval nerad. Trval na tom, že když budu já řídit, on bude u toho. Tím dosáhl toho, že jsem si auto nepůjčovala. Jet na rande a mít s sebou tátu, nebylo to pravé ořechové. A jinam než na rande jsem nepotřebovala.  Když potom po nějaké naší společné cestě, kdy já řidila, všude prohlašoval, že jsem skoro přejela grupu rusáků, co měli na silnici defekt, mrskla jsem řidičák do škatule. A  ze mě se stal  raději čundrák. U této mé záliby tatínek netrval na tom že bude chodit se mnou a tak mi to vydrželo pár let. Řidičák tlel v krabici. Z čundráka jsem díky seznámení s chemikem povýšila na turistu. Když jsme koupili první ojeté auto, měl chemik velkou radost a odmítl mi ho půjčovat. Do té doby jsem neměla ani tušení, že je tak lakotný. Musela jsem se smířit s rolí spolujezdce. Ne že by mi to nějak zásadně překáželo. Chemik byl se spolujezdcem spokojen, do ničeho jsem mu nekraftala, nehrála jsem si  na navigaci, jen jsem tiše seděla, trpěla a dívala se před sebe. Protože jízda autem mi nikdy nedělala dobře. Znáte sćénu z filmu Doktor Doolitle? Jak se pes dívá na bok a říká strom, strom, strom, strom,  bóže mě je blbě. Tak se dívej před sebe a pes na to čára, čára, čára, čára. Tak ten pes, to jsem já. Chemik mi říkal tak zavři oči a spi. No to určitě. Zavřu oči a ani neuvidím, když se nabouráme. A už třeba oči nikdy neotevřu... 
Řidičák jsem vytáhla po dvaceti letech. Kvůli práci. A dostala jsem od chemika hooodně ojeté auto. Bylo krásné, tmavě modré, se stahovací plátěnou střechou. Sedadlo řidiče bylo na jedné straně víc prosezené, autíčko předtím patřilo nějakému invalidovi. Svojí Mazdičku jsem láskyplně oslovovala Bobíku. Někdy jsem měla dojem, že jí chemik závidí.
První jízda Bobíkem probíhala tak, že si nás chemik zavezl na vlakové nádraží. A já jezdila mezi sloupy veřejného osvětlení. Pak už mě donutil vrhnout se do ostrého provozu. No ostrého. Natrénováno mám městečko - vesnice kde bydlí mamča. Městečko - okresní město. Městečko - nádraží Hranice. Městečko - Bystřice pod Hostýnem.
Všude jinde pro mě žijí lvi, jak se kdysi říkalo neprobádaným územím.
S nádražím v Hranicích mám ovšem dodnes problém. Můj orientační smysl je nulový a tak si pamatuju jen záchytné body. A když místo křižovatky postavili kruhový objezd, brala a dodnes to beru jako zradu. Pokud už opravdu musím jet na nádraží někoho vyzvednout, nemůže v žádném případě počítat s tím, že jej vyzvednu v domluveném čase. Kruhový objezd mě vždycky, naprosto podle, vyhodí jinam, než směr nádraží. Onehdá jsem dojela k nějakým obchodům a  když jsem se snažila, orientujíc se podle slunce, vrátit směr nádraží, dostala jsem se úplně ven z města. Nevadí, alespoň jsem poznala nová místa.
Další zrada bývá, když jedu natrénovaný směr a oni tam v nějaké vesnici fiknou uzávěrku a objížďku místy mnou neprobádanými.
To se mi stalo před časem. Domácí se tehdy rozhodl jet do Vizovic na rockový festival. Já se těšila, že se budu věnovat svému velkému koníčku. Pěkně si zalenoším. Ovšem už druhý den se chemik ozval s tím, že mu odešla záda a potřebuje, abych ho přijela do Vizovic vyzvednout. Znám své možnosti.  Odmítla jsem tak velké dobrodružství absolvovat. Bohužel jsem přistoupila na kompromis, že chemik dojede k rodičům do Bystřice a tam jej vyzvednu. Protože do Bystřice přece trefím, to už jsme trénovali.
Do Hranic to bylo dobré, ovšem po projetí dalších dvou tří vesnic přišla obr zrada. Zákaz vjezdu a objížďka. Dost jsem se vyděsila. Jak jet doprava, když jsem zvyklá jezdit rovně!
No já to snad otočím domů. Když to chemik zvládne do Bystřice, tak ty tři hodiny vlakem domů to zvládne taky. Třeba se mu tím drncáním ty záda napraví. No jo, ale já mu slíbila, že mu budu oporou. A co dělá taková opora, dojede si pro chromajzlíka. Holka, teď se soustřeď, určitě tu budou cedule, které tě navedou. Jedna cedule byla u domu se zelenou střechou. Další ceduli jsem uviděla u žlutého domu s trpaslíkem ...
Do Bystřice jsem dojela po dvou hodinách. Normálně to trvá necelou hodinu. Chemik už  čekal. Nějakým mě dodnes záhadným způsobem dokázal zlomit své tělo a nasoukat se do Bobíka. Vůbec nechápal, že na zpáteční cestě hledám žlutý dům s trpajzlíkem, barák se zelenou střechou ... Své orientační body.
Jo a nabrat benzín, tak  to neumím dodnes. A říct si obsluze?To nikdy! Mám přece svoji hrdost a chemika ...

Slzy jsem ronila, Bobík má nového majitele a mě opouští.

Minulý týden mi přišla SMS. Stálo v ní "holoubci bez kamene jsou tady". Podpis žádný a telefonní číslo mi taky nic neříkalo. Nevolám na telefonní čísla, která neznám. Neposílám zprávy na čísla která neznám. Přečetla jsem zprávu několikrát. Jaký holoubci? Proč bez kamene? Co já mám společného s holubářema. Jediný kterého znám, je soused přes louku, co si loni stěžoval na kocoura, prý mu chodí plašit do holubníku ptactvo. Proč by mi psal SMS. Když mě může přijít seřvat rovnou domů. No domů ho nepustím, nenechám se seřvat cizím chlapem na svém pozemku. A vůbec, jak může vědět, že mu do holubníku chodí zrovna náš kocour. Kocourů jsou tady na dědině určitě mraky. No jestli mu tam chodí náš kocour, tak to určitě ty blechy chytil od těch jeho blbejch holubů. Rovnou mu řeknu, kolik stálo odblešení zvěřince od těch jeho holubích blech. Měl by si holubník udržovat v čistotě a ne že mu tam s holubama hnízdí kdejaká breberka. Jak já k tomu pak příjdu, odstraňovat ze svých zvířat jeho blechy...
Dnes se záhadná SMS vysvětlila. Přišla do krámku paní, která pracuje v obchůdku otevřeném někdy koncem léta, začátkem podzimu. Dostala jste moji SMS? Byl její první dotaz. A tak jsme si pověděly, že když jsem u nich byla poprvé, měla tam děvčata keramické holoubky na kameni. Já se ptala, jestli nemají bez toho šutru. Neměly. Ale sehnaly. Proto ta SMS. Příště se prý podepíší. Dáša a Vlasta. Mazala staré SMS zprávy a přečetla si, co mi poslala. Bylo jí jasné, že tahle zpráva se odezvy nedočká. Přinesla malou holubičku a většího holuba. Už se u nás zabydlují...  A breberky nemají.

A máme doma ještě dva skleněné ptáčky, ty jsme si kdysi dovezli z dovolené v Čechách.

Miluju světlo svíček, miluju lampičky od Ježíška.

Leden už je skoro u konce s dechem a venku to konečně vypadá, že pranostika "Únor bílý, pole sílí" dojde svého naplnění. Loni nám do krmítka chodila taková spousta opeřenců, že měl chemik zábavu na celou zimu. Krmítko má před oknem pracovny, na ploše měl otevřený atlas ptáků u nás přezimujících. Nevěřila bych, že je tak snadné zabavit nudícího se dospělého chlapa. Pokaždé, když se v krmítku objevil ptáček mu neznámý, musela jsem se přijít podívat. Nejsem ornitolog a tak jsem mu žádnou relevantní odbornou informaci stran názvu opeřence stejně dát nemohla. Řád, druh, rod, křestní jméno ani příjmení dotyčného zpěváčka ze mě nedostal.
Po nějaké době jsem jej začala podezírat z toho, že tímto způsobem mi chce zajistit dostatek zdravého  pohybu, kterého v zimním období skutečně moc nemám.S prvními mrazy upadám pravidelně do jisté letargie, podobající se hybernaci.
V kuchyni mám připraveno pro ptáčky zobání už od konce listopadu, kdy u nás napadlo trochu sněhu. Chemik tenkrát prohlásil, že je předčasné zobání chystat, mají ještě hodně co zobat v přírodě. Měla jsem mu věřit. Polepším se.
Loni jsem za slunečnicová semínka, ovesné vločky, mák a ztužený tuk utratila majlant. Zima byla dlouhá a někteří stěhovaví se vrátili dříve než měli. Krmila jsem je téměř do konce dubna. A stejně tak dlouho měl o zábavu postaráno i chemik.

Foto loňská zima

Prý se se mnou nedá chodit. Prohlásil syn. To tvoje cupitání je hrozné, když už nemůžeš jít rychleji, nemohla bys alespoň rychleji cupitat? Nevím, co tím myslel. Nechodím teda nijak rychle, mám své tempo. Nedělám ani tak velké kroky jako on. Taky nemám přes 180 centimetrů jako on, tudíž ani kdybych chtěla, nemůžu tak velké kroky dělat. Udělat jeden jeho krok je pro mě, jako udělat šňůru. A to nemůžu. Už by mě pak nikdo nedal dohromady. A tak když jdu s některým ze svých chlapů, nejdu vedle něj, ale vlaju za ním. Občas popoběhnu, abych jej dohnala a snažím se srovnat s ním krok. Zatím to nikdy nevyšlo.
Nejhorší je, když u nás napadne hromada sněhu. Bůh žehnej letošní zimě bez sněhu. Když se vydáme na vycházku, jako první jde šerpa chemik. Nese na zádech proviant a dělá stopu, aby to žena za ním kráčející měla lehčí a ve vysokém sněhu se tolik nenadřela. Zapomíná, že žena za jeho zády není schopná udělat při svých necelých 160 cm krok dlouhý více jak  metr a už vůbec ne sladit tak dlouhý krok se zvednutím nohy do výše padesáti centimetrů. Nezvládla by ani výšku čtyřiceti centimetrů. Pokaždé si tedy prošlapu cestu sama. Do jeho kroku se nestrefím ani za zlaté prase. A protože, jak říkají, cupitám, zůstává za mnou úhledná pěšinka, občas  trochu širší a hlubší. Protože i při cupitání se dá upadnout a udělat lavór. Domů dojde chemik v dobré náladě, splnil svůj úkol chránit ženu před smrtí vyčerpáním, prorazil jí cestu. A já upadnu do křesla sedřená jak kůň ...

Aktuální obrázky z dnešního dne