sobota 28. října 2017

Kouknu takhle po ránu do zrcadla a on na mě vejrá obrýlený mončičák. Fakt to není žádná sláva. Už ani nekonstatuju, že se sebou musím něco dělat. Tak po hodině, dvou se to nahoře srovná samo. A ten zbytek, ten holt musím decentně rozpohybovat. Zrovna včera jsem na netu našla fórek. Vzkaz tomu, kdo má moji woodoo panenku: okamžitě ji přestaň vykrmovat!! Já bych teda požádala o totéž.

Sadili jsme s Lachtanem strom, Korejskou jedličku, co nám pár let sloužila jako vánoční stromek. Teda sadil Lachtan, já dohlížela. Chudinka korejka měla květináč plný kořenů a neměla už z čeho žít. Kolem běžel maník, prý jestli mu nemůže mladý půjčit sekyru. Druhý den mu ji vrátil. Prý Lachtan zachránil pěvecký sbor pobývající na faře před nachlazením. Takže ten den Lachtan udělal několik dobrých skutků. Zachránil korejku, zachránil pěvecký sbor a ušetřil chemikova záda. Páč kdyby kopl chemik, měl by zase na měsíc se vším útrum. Holt je chemik tím nejkřupavějším z nás. Ale znáte to, chlap. Nikdy si to nepřizná.




To jsem takhle odložila venku zaprášenou suchou vazbu. A zapomněla na ni. Obilí vyklíčilo. Růžičky jsou pěnové, na to, že na ně celé léto svítilo slunce a pak zase padal déšť, jsou pořád jako nové.

Co se Pinďa vrátila domů, chová se stylem: "Jestli mě nebudete opečovávat, jdu pryč. Můžu si jenom polepšit."

neděle 24. září 2017

Dostala jsem se do fáze, kdy courání po obchodech se mi jeví jako naprostá ztráta času. Ovšem když doslouží sportovní botičky (teda ne že bych sportovala, na to nemám figuru a ani vůli), nezbude, než se vydat do nejbližšího "velkého" města. V mém případě je to Ostrava. Chemik mě naložil do auta a vyložil u "šokygparku".  Po obhlédnutí tří prvních obchodů s botkama jsem konstatovala, že si asi nevyberu, pojedeme do Glóbusu a tam vezmu první, co mi přijdou pod ruku. Podruhé za naše třicetileté manželství byl chemik ochoten bloumat po krámech. Se slovy "neodejdem  dokud si nevybereš" se mnou procoural další krámy. V šestém jsem toho měla akorát tak dost a tak jsem po jedněch pumách sáhla, vyzkoušela a koupila. A tak mám po pěti letech nové sportovní boty. Je v nich jako v pokojíčku a abych vyzkoušela, zda do nich nezatéká, vyrazila jsem dnes s Timem na totálně promočenou zahradu. Na větvích borovic jsou nataženy pavučiny. Evidentně jsou pavouci voděodolní. Tolik pavučin jsem naposledy viděla, když slunko zasvítilo francouzskými dveřmi do obýváku ve chvíli, kdy jsem zvedla oči ke trámovému stropu. Malý spratek, místo aby si užíval pobytu na zahradě a mé milé přítomnosti, ječel mezi tújemi a bylo jasné, o co jde. Narazil na ježka. Nebylo to poprvé. Ježek u něj dokáže vyvolat stav ne nepodobný amoku. Vykutal nebohé zvířátko z pod tújí na světlo boží a dorážel a dorážel až to vypadalo, že ho z toho porazí. Hodila jsem pesana v podpaží a dostal samotku na dvorku. Pinďa musela jít zkontrolovat, proč přítel tolik vyváděl.
Ještě se vrátím k tématu botiček. Já mám jedny vycházkové, jedny sportovní, jedny taneční (jsem si ovšem jista, že od doby, kdy jsem naposledy tancovala, se mi noha rozplácla natolik, že do nich nevejdu ani kdybych si patu uřízla), jedny zimní a jedny sandálky. A škrpály do zahrady. Škrpálama se stávají botičky, co už nesmí mezi lidi. Vždycky si sednu na zadek, když v TV vidím dívky a dámy, chlubící se plnou almarou střevíců a kabelek. Jednou je ukážu chemikovi. Ty dívky a dámy v TV. Aby věděl, že doma má ženu sice prostorově výraznou, ovšem nevšedně skromnou.







neděle 17. září 2017

Venku to voní podzimem. Prší a pejsci stejně trvají na své pravidelné procházce kolem kravína. Už jsme se smířili s tím, že z nich kamarádi nebudou a tak žijí odděleně od sebe a vidí se jen když je Tim venku a kouká do obýváku francouzskými dveřmi. Čert okamžitě zbystří a sune se ke dveřím chůzí šelmy, ocásek bojovně vztyčený. A tak já dopoledne a chemik odpoledne absolvujeme procházku dvakrát za sebou.
Ještě před měsícem jsem jednoho i druhého pouštěla při vstupu na zahradu z vodítka. Tomu je konec. Na zahradě se zabydlela ježčí rodinka a Tim jim nedá pokoj. Čerta nic takového nerozhodí. Tyhle jinošské vylomeniny už má dávno za sebou. Vzpomínám na jeden zářijový večer, byli u nás zrovna chemika spolužáci z vysoké, venku kravál a pak vběhl Čert pod konferák a upustil něco z čenichu. Ježka. Chemik tenkrát vzal vyděšené klubko a zanesl ho do bezpečí zahrady. Kupodivu pes nejevil žádné známky zranění na čenichu ani v tlamičce. Ovšem od té doby si ježků nevšímá.
Prošli jsme s Čertem zahradu, drobně prší a pod modřínem se z trávy klubou hlavičky nějakých hub. Já si myslím že to jsou klouzci, chemik si myslí, že je to něco jedlého a soused houbař loni tvrdil, že nejsou jedlé. Zítra je chemik vezme do mykologické poradny v Ostravě. Snad se konečně dozvíme, s kým máme tu čest.
Večery už jsou dlouhé a tak jsem se pustila do vyšívání vánočního věnce od EMS. Na vánoce, čistě teoreticky, bude zdobit krbovou římsu.
Přeji Vám všem, kdo zavítáte na tento blog, krásné podzimní dny.

Trocha fotek ...








Práce na výminku se zastavili. Chemik zapomněl, že už je poměrně dost křupavý, seskočil z fošny položené na dvou kozách a "vyronil" si kotník. Pořád mu říkám, že když už je člověk křupavý tak jako my dva, nemůže se chovat jako mladý Janek. Ale znáte to, jak zpívá pan Gott - jsem stále mlád, jsem stále mlád ... a na následky nemyslí. No prostě chlapi.

sobota 12. srpna 2017

Jak si tak tady stárnu, kynu a po ránu začínám být křupavá, zjišťuju, že se kolem nic neděje. Aby se dělo, vymyslela jsem pro chemika a Lachtana drobnou prácičku. Chtěla bych u výminku vybudovat pergolu, aby se opticky snížil podhled a taky aby tam byly stojny, ke kterým bych mohla zasadit Adély. Pak mně napadlo, že mezi stojnama by mohlo být zábradlí. No a protože jsem akční, tak jsem si hned našla obrázek, jak má zábradlí vypadat. Chemik si to prý musí nechat projít hlavou. Procházelo mu to hlavou na můj vkus moc dlouho, tak jsem při tom promýšlení v jeho hlavě zase ve své hlavě vymyslela další vylepšení. Teda pánové si vůbec nemysleli a nemyslí, že mám skvělé nápady. Netuším, čím to je, protože když na to přijde, můžu rovnou z rukávu sypat tucty návrhů co by pánové měli ještě zrealizovat než eventuelně sejdu věkem. Jsem navrhla, že když už budou stavět ty stojny a vůbec, když už se pustí do té pergoly, bylo by dobré nejprve opravit omítku na výminku. Nejlepší by bylo, kdyby tam mrskli polystyrén, takže bude i zatepleno. A pro keramickou nádobu od paní keramičky Jenšovské, tak pro tu by tam mohl být vyřezaný oblouk, který bude v jiné barvě než zbytek fasády. Jo a mělo by se to hoši zateplit až po ty kovové šprinclíky co podpírají střechu. Když tam pak natlučete nějaké desky, jaké desky, přece je jasné, že tam musí být dřevěný podhled, aby nebylo vidět to hnusné železo. A jen tak mimochodem, taky byste měli zajet do Polska, v Leroy Merlin mám zamluvené to zábradlíčko...



Co nám kvete na zahradě ...













sobota 29. července 2017

Včera večer jsem seděla u počítače a procházela oblíbené blogy. Znáte to, začtete číst blog, na něm je odkaz na jiný  blog a tak pořád dál. A já zrovinka včera narazila na jeden, který jsem neznala. Vyzobaná slunečnice se jmenoval nebo podobně. Paní v něm psala, jak se jim ztratila kočička, které se za deset let života u nich nikdy nezatoulala. Držela se doma. Nakonec se domů vrátila, po delší době se objevila na prahu.
Vzpomínala jsem na naši Pinďu, také nešla dál než před branku a tam si zalezla pod Mazlíka. Teď je pryč skoro dva týdny. Už jsme se s ní rozloučili ale co kdyby ...
Ráno jsem otevřela Timovi pracovnu, aby mohl vylítnou ven. Celý den lítá skrz kočičí dvířka v bočním panelu vchodových dveřích. Ráno však trvá na tom, že musí ven vchodovými dveřmi. Trpělivě čeká až odemknu a udělám Sezama. Sezam tedy otevřel a koho nevidím. Na prahu se slastně protahovala Pinďa. Kožíšek vyhřátý od raního sluníčka. Znáte ten pocit, kdy vám srdce poskočí radostí, že cítíte jak vám bouchá v hrudi?
Pinďa je naprosto zdravá, kožíšek hebký, nepocuchaný. A my teď vymýšlíme příběhy, kde asi tak ty dva týdny byla...
Jsme šťastní. Opět slyšíme z patra hlasité chrápání. Na tak drobnou, křehkou kočičku chrápe jak tlupa opilých námořníků.

A zatímco Pinďa někde poznávala svět, já vyšila motýla s drobně dementním výrazem v xichtíku. Líp to nešlo.


neděle 23. července 2017

Když jsi večer nevběhla za chemikem do pracovny abys mu usnula u počítače v náručí, věděli jsme, že něco není v pořádku. A když jsi druhý den ráno nepřiběhla z patra po schodech, když chemik otevřel Timovi dveře pracovny a vytáhl žaluzie, abys vyskočila na okno a mrkla co se děje na zahradě, věděli jsme, že je zle. Křížem krážem jsme den co den procházeli vesnici. Po týdnu marného pátrání ti můžeme už jen věnovat tichou vzpomínku.
Jsi pryč, naše něžná, křehká, krásná kočičko. V našich srdcích budeš navždy.