čtvrtek 4. ledna 2018

Obula jsem tenisky, nahodila šál a bundu a vyrazila na psí stezku. S Timem, ten je vždy první na řadě. Sluníčko svítí, na zahradě už jen tu a tam ostrůvek sněhu ze včerejší vánice. Otevřela jsem branku ze dvora do zahrady a dobrý. Otevřu druhou branku ze zahrady na silnici. Ty jo, takovou roznožku jsem neudělala ani za mlada. Rukama jsem mávala jak naštvaný čáp, co mu od rybníka zdrhly všechny žáby. Pejsek jen koukal, co to panička vyvádí. Ustála jsem to. Neustál to pes. Jak se dostal na kluzkou silnici, každá jeho noha se vydala jiným směrem. Takovou čenichovku hodil poprvé v životě. Psychicky ho to rozhodilo a odmítl pokračovat. Alespoň jeden z nás měl rozum a naštrádoval si to zpět za branku, směr zahrada.
Je jasné, že v teniskách to dneska nepůjde, je třeba nazout zimní obuv. Mám už svá léta, do zimních bot se mi blbě leze. Většinu posledních zim mi tenisky stačily. Loni jsem si po asi patnácti letech jedny zimní botky konečně koupila a dnes tedy využiju jejich služeb. Pes koukal na prostocviky, které provázely nazutí bot. Ještě že šikovný brácha vyrobil pro celou rodinu dlouhé lžíce, u kterých se člověk nemusí vůbec ohýbat. Kdyby boty neměly jazyk. A zip na boku. A tkaničky zepředu. Jakmile jsem lžíci zasunula k patě, sroloval se jazyk směrem do boty. Ohnula jsem se, spravila jazyk, dala lžíci zpět k patě a situace se opakovala. Přidržela jsem jazyk rukou, druhou rukou jsem držela lžíci u paty a povedlo se. Skoro. Protože botka má na boku zip pro lepší obutí, v místě zipu se bok boty sroloval dovnitř. Vytáhla jsem lžíci, nohu z boty a požádala psa, aby držel bok boty ve svislé poloze. Evidentně povelu neporozuměl, protože začal radostně skákat a tahat mě za bundu. Při ohnutí se k botě jsem se cítila jako potápěč. Nadechnout, v předklonu zadržet dech a u země vydechnout. Vánoční hodování si vybralo svoji daň.  Jedna bota konečně na noze a při obouvání té druhé jsem už funěla jak  medvěd vyrušení ze zimního spánku. Pes mezitím objevil šňůrku na spodku bundy a snažil se z ní urvat plastovou brzdičku. Což mi na stabilitě moc nepřidalo. Zapnula jsem zipy na botách, vyrvala psovi z tlamičky urvaný plastový bazmek a vydali jsme se zdolat psí stezku již náležitě vybaveni. Hned za brankou se mi rozjely opět nohy, ovšem tentokrát jsem vystřihla téměř dokonalou šňůru. Vzpamatovávat se z toho budu nejspíš do příštích vánoc.  Pes tentokrát stabilitu udržel, leč v domnění, že si jdeme hrát, hopsal po mě jako zajíček Duracell. Není lehké posbírat letité, značně opotřebované a hlavně kilama obdařené tělo ze silnice. Ještě když pes má tolik energie, že se vám zdá, že po vás poskakuje  celá psí smečka, co právě požila Red Bull, co údajně dává křídla. Nejprve jsem se musela vyhrabat na čtyři, pak hledat oporu, která by mi pomohla vzpřímit se. Pod tíhou mého těla se ohnuly panty a kovové tyče šly lehce, leč okem poznatelně do vývrtky. Do jara zřejmě branku nezavřeme.
Dnešní procházku na psí stezce jsem zbaběle vzdala. Dva pokusy na den stačí...

Pod stromečkem jsem našla vytouženou formu na bábovku. Taková krása se v ní dá upéct.






neděle 31. prosince 2017

Vymyslela bych tisíc přání do nového roku. Budu však skromnější.

Pro svého stárnoucího bráchu si přeji hodnou ženu.
Pro Lachtana dobrou a zajímavou práci.
Pro chemikovu maminku lék na Alzheimera.
Pro svoji maminku kolena, co nebolí.
Pro chemika pevné nervy.
Pro švagra a paní Colombovou hodně trpělivosti s třemi puberťáky.
Pro tři puberťáky trpělivost s rodiči.
Pro svého synovce uzdravení zlomeného srdce.
Pro svého mladšího synovce, ať mu srdce nikdy nikdo nezlomí.
Pro nejmladšího brášku a oblíbenou švagrovou jezero štěstí.
A pro Vás všechny, co navštívíte tento blog, světlo a lásku ve Vašich životech.









neděle 24. prosince 2017

Přeji Vám všem, kdo navštíví tento blog, krásné Vánoce. Bystrou hlavu, čistou duši a lásku, co hory přenáší.


sobota 23. prosince 2017

Dočkala jsem se. Předevčírem přišla nová manželská postel. Včera odpoledne ji chemik s Lachtanem dali dohromady. Občas jsem byla přizvána, abych něco podržela. Podávat nechtěli nic, dobře ví, že už sice poznám šroubek od matičky, ovšem tím moje vědomosti končí. Zvládli to pánové se ctí.
Bertík má zakázáno vlézt do postele. Když člověk usne, pejsek stejně na postel vyskočil a uložil se k nohám. Ze začátku. Poslední dobou si uzurpoval čím dál více místa. Ráno jsme se vzbudili a mezi námi, s hlavou na polštáři, chrněl Berťas. S novou postelí je tomu ámen. Bylo to jasné hned, jakmile jsem si na lůžko sedla. Nedosáhnu nohama na podlahu. Jsem sice prostorově výrazná, ovšem jen do šířky. Na výšku mě dost chybí a věkem jsem se ještě o dva cenťáky ošoupala. To teda pejsek nedá. A nedal. Celou noc se snažil, leč marně. Vzdal to až k ránu. Snad pochopí, že to křeslo, co nově stojí v koutě ložnice, to přinesl Lachtan z patra jen a jen pro něj.
Noční stolky jsou ještě k původnímu lůžku. Na podzim jsem se dala do renovace stolků, koupených za hubičku v bazaru. V garáži je teď zima, tak musíme vydržet a na jaře se do toho zase pustím.
V předvečer Štědrého dne přeji klidnou dobrou noc.



pátek 15. prosince 2017

Také je ve vás stále kousek dítěte a těšíte se na vánoce? Za sebe mohu říci, že se těším každý rok.
Letos se aktivně zapojil i chemik. Převčírem vyvrtal dírku, zatlačil do ní hmoždinku a našrouboval háček na krb, abych tam mohla pověsit proutěný věnec. Dnes přiveze zapaspartovaný, zarámovaný obrázek vyšitého věnce. Na to jsem fakt moc zvědavá, protože výběr rámu zůstal na něm. Každý den, až do vánoc, přidám jeden dekorační předmět.  Postupně vybaluju trofeje, které jsem od posledních vánoc nasyslila. Jak je to s mým vybalováním už víte, takže po tři čtvrtě roce uviděla světlo světa keramická Svatá rodina. Obrázek té keramiky jsem mezi loňskými svátky objevila na Pinterestu a po krátkém pátrání se strýčkem Googlem jsem našla autorku díla na Slovensku. Byla laskavá a nyní je ta krása i u nás doma. Na Fléru jsem zase našla krásnou skleněnou kouli, vybalila jsem ji včera, dala do ní svítící kovové hvězdy. A jak kdysi říkávala jedna ze selčiček ze Selského dvorku, je to krása s nádherou dohromady.
Teď mě čeká likvidace Himalájí, které vyrostly v ložnici z nevyžehleného prádla. Nemá cenu to žehlit, spodní vrstvy čekají už moc dlouho. Tak jsem obr hromadu i s obr košem po babičce (proto je to obr koš, páč v době mé babičky se na materiálu a velikosti nešetřilo), uklidila do prádelny. Ten rozzářený obličej chemika bych vám přála vidět. Konečně se dá v ložnici pohybovat bez toho, aby se část hory zřítila do základního tábora. Snad si naivně myslel, že je v silách kohokoliv, tu hromadu zvládnout za jedno dopoledne. Není.  Mezi náma, do té prádelny večer neměl vůbec chodit.  Nadšení by mu vydrželo dýl. Protože když tam vešel, zjistil, že neexistuje v dnešní době jen "stěhování národů" ale i hadry to dokáží. Tak od dnešního dne, po menších dávkách, znovu peru vše, co se v Himalájích skrylo. Lachtan bude mít po letech plnou skříň triček, chemik plný šuplík ponožek a moje hadry ze spodních vrstev po vyprání půjdou do charity. Protože se za ta léta pobytu v základním táboře nějak "smrskly".                                                 
Jo a zjistila jsem, že i dravci jsou občas líní. Přiletí si vyhlédnout kořist až ke krmítkům, dva metry od okna pracovny chemika. Já vím, dravec krásný, no to jeho bidýlko, to bude potřeba na jaře konečně natřít.