pátek 15. prosince 2017

Také je ve vás stále kousek dítěte a těšíte se na vánoce? Za sebe mohu říci, že se těším každý rok.
Letos se aktivně zapojil i chemik. Převčírem vyvrtal dírku, zatlačil do ní hmoždinku a našrouboval háček na krb, abych tam mohla pověsit proutěný věnec. Dnes přiveze zapaspartovaný, zarámovaný obrázek vyšitého věnce. Na to jsem fakt moc zvědavá, protože výběr rámu zůstal na něm. Každý den, až do vánoc, přidám jeden dekorační předmět.  Postupně vybaluju trofeje, které jsem od posledních vánoc nasyslila. Jak je to s mým vybalováním už víte, takže po tři čtvrtě roce uviděla světlo světa keramická Svatá rodina. Obrázek té keramiky jsem mezi loňskými svátky objevila na Pinterestu a po krátkém pátrání se strýčkem Googlem jsem našla autorku díla na Slovensku. Byla laskavá a nyní je ta krása i u nás doma. Na Fléru jsem zase našla krásnou skleněnou kouli, vybalila jsem ji včera, dala do ní svítící kovové hvězdy. A jak kdysi říkávala jedna ze selčiček ze Selského dvorku, je to krása s nádherou dohromady.
Teď mě čeká likvidace Himalájí, které vyrostly v ložnici z nevyžehleného prádla. Nemá cenu to žehlit, spodní vrstvy čekají už moc dlouho. Tak jsem obr hromadu i s obr košem po babičce (proto je to obr koš, páč v době mé babičky se na materiálu a velikosti nešetřilo), uklidila do prádelny. Ten rozzářený obličej chemika bych vám přála vidět. Konečně se dá v ložnici pohybovat bez toho, aby se část hory zřítila do základního tábora. Snad si naivně myslel, že je v silách kohokoliv, tu hromadu zvládnout za jedno dopoledne. Není.  Mezi náma, do té prádelny večer neměl vůbec chodit.  Nadšení by mu vydrželo dýl. Protože když tam vešel, zjistil, že neexistuje v dnešní době jen "stěhování národů" ale i hadry to dokáží. Tak od dnešního dne, po menších dávkách, znovu peru vše, co se v Himalájích skrylo. Lachtan bude mít po letech plnou skříň triček, chemik plný šuplík ponožek a moje hadry ze spodních vrstev po vyprání půjdou do charity. Protože se za ta léta pobytu v základním táboře nějak "smrskly".                                                 
Jo a zjistila jsem, že i dravci jsou občas líní. Přiletí si vyhlédnout kořist až ke krmítkům, dva metry od okna pracovny chemika. Já vím, dravec krásný, no to jeho bidýlko, to bude potřeba na jaře konečně natřít.









pátek 1. prosince 2017

Mám za sebou den jako vymalovaný. Včera k nám dorazila první větší nadílka sněhu. Dnes od rána na obloze azuro, bezvětří, mínus tři stupínky. Ideální na velkou procházku. Škoda že nebyl víkend a v týdnu je hodně povinností. Alespoň na psí stezku jsem s sebou vzala fotoaparát. Tak se podívejte, jak krásně je u nás.


















čtvrtek 23. listopadu 2017


Lachtan u večeře. Co chceš od chudobného Ježíška pod stromeček? Příští rok už snad Ježíšek chudobný nebude. Na to mu říkám, no jo, ale co když si najdeš slečnu a Ježíšek bude zase chudobný. Lachtan - chjo, to jsou teda vyhlídky.

U kafe. Chemik lžičkou vyhrabává drobečky oplatků z plastové krabičky. Na můj dotaz, proč zítra plánuje vstávat v šest odpovídá, mám ráno v Opavě diabetologickou poradnu.

Na psí stezce je třeba očůrat všechny nové krtince. Procházka se tím adekvátně přibývajícímu počtu krtinců a času strávenému u nich, prodlužuje. U korejky se Tim tak dlouho šteloval na značkování, až se překulil na záda. Uraženě se zvedl a ukousl stromku větvičku. To máš za to!

Mám na vále všechny ingredience na perníčky. Jediné co nemám je anýz. Volám chemikovi aby jej koupil. Napiš si to. No tu jednu věc si snad zapamatuju, nejsem přece žádný sklerotik. Přijel kolem páté, anýz, anýz, anýz? Jo v igelitce pod zrcadlem. Přivezl badyán. Udivený pohled a otázka - ono to není to samé?

Krásný den všem a poslední podzimní fotky od nás. Ty příští snad už budou zimní.















sobota 28. října 2017

Kouknu takhle po ránu do zrcadla a on na mě vejrá obrýlený mončičák. Fakt to není žádná sláva. Už ani nekonstatuju, že se sebou musím něco dělat. Tak po hodině, dvou se to nahoře srovná samo. A ten zbytek, ten holt musím decentně rozpohybovat. Zrovna včera jsem na netu našla fórek. Vzkaz tomu, kdo má moji woodoo panenku: okamžitě ji přestaň vykrmovat!! Já bych teda požádala o totéž.

Sadili jsme s Lachtanem strom, Korejskou jedličku, co nám pár let sloužila jako vánoční stromek. Teda sadil Lachtan, já dohlížela. Chudinka korejka měla květináč plný kořenů a neměla už z čeho žít. Kolem běžel maník, prý jestli mu nemůže mladý půjčit sekyru. Druhý den mu ji vrátil. Prý Lachtan zachránil pěvecký sbor pobývající na faře před nachlazením. Takže ten den Lachtan udělal několik dobrých skutků. Zachránil korejku, zachránil pěvecký sbor a ušetřil chemikova záda. Páč kdyby kopl chemik, měl by zase na měsíc se vším útrum. Holt je chemik tím nejkřupavějším z nás. Ale znáte to, chlap. Nikdy si to nepřizná.




To jsem takhle odložila venku zaprášenou suchou vazbu. A zapomněla na ni. Obilí vyklíčilo. Růžičky jsou pěnové, na to, že na ně celé léto svítilo slunce a pak zase padal déšť, jsou pořád jako nové.

Co se Pinďa vrátila domů, chová se stylem: "Jestli mě nebudete opečovávat, jdu pryč. Můžu si jenom polepšit."

neděle 24. září 2017

Dostala jsem se do fáze, kdy courání po obchodech se mi jeví jako naprostá ztráta času. Ovšem když doslouží sportovní botičky (teda ne že bych sportovala, na to nemám figuru a ani vůli), nezbude, než se vydat do nejbližšího "velkého" města. V mém případě je to Ostrava. Chemik mě naložil do auta a vyložil u "šokygparku".  Po obhlédnutí tří prvních obchodů s botkama jsem konstatovala, že si asi nevyberu, pojedeme do Glóbusu a tam vezmu první, co mi přijdou pod ruku. Podruhé za naše třicetileté manželství byl chemik ochoten bloumat po krámech. Se slovy "neodejdem  dokud si nevybereš" se mnou procoural další krámy. V šestém jsem toho měla akorát tak dost a tak jsem po jedněch pumách sáhla, vyzkoušela a koupila. A tak mám po pěti letech nové sportovní boty. Je v nich jako v pokojíčku a abych vyzkoušela, zda do nich nezatéká, vyrazila jsem dnes s Timem na totálně promočenou zahradu. Na větvích borovic jsou nataženy pavučiny. Evidentně jsou pavouci voděodolní. Tolik pavučin jsem naposledy viděla, když slunko zasvítilo francouzskými dveřmi do obýváku ve chvíli, kdy jsem zvedla oči ke trámovému stropu. Malý spratek, místo aby si užíval pobytu na zahradě a mé milé přítomnosti, ječel mezi tújemi a bylo jasné, o co jde. Narazil na ježka. Nebylo to poprvé. Ježek u něj dokáže vyvolat stav ne nepodobný amoku. Vykutal nebohé zvířátko z pod tújí na světlo boží a dorážel a dorážel až to vypadalo, že ho z toho porazí. Hodila jsem pesana v podpaží a dostal samotku na dvorku. Pinďa musela jít zkontrolovat, proč přítel tolik vyváděl.
Ještě se vrátím k tématu botiček. Já mám jedny vycházkové, jedny sportovní, jedny taneční (jsem si ovšem jista, že od doby, kdy jsem naposledy tancovala, se mi noha rozplácla natolik, že do nich nevejdu ani kdybych si patu uřízla), jedny zimní a jedny sandálky. A škrpály do zahrady. Škrpálama se stávají botičky, co už nesmí mezi lidi. Vždycky si sednu na zadek, když v TV vidím dívky a dámy, chlubící se plnou almarou střevíců a kabelek. Jednou je ukážu chemikovi. Ty dívky a dámy v TV. Aby věděl, že doma má ženu sice prostorově výraznou, ovšem nevšedně skromnou.